Online archiv

Někteří lidé odvozují domov od čtyř stěn, do nichž se pravidelně vracejí, jiní od přítomnosti své rodiny. Bezpečným prostorem vřelého přijetí však může být i skupinová terapie.

Nedávno mě v jednom rozhovoru zaujala věta mého oblíbeného spisovatele Michela Fabera: „Naše planeta se v současnosti přehřívá emocemi.“ Asi proto, že se dlouhodobě zabývám problematikou klimatické změny, mě jakákoli zmínka o přehřívání planety ihned ťukne do očí. Tohle bylo ale přece jen trochu z jiného soudku.

Bez důvěry v sebe a ve svět nemůže člověk plnohodnotně žít ani zakoušet pocit důstojnosti. Cosi mu chybí a on je prostřednictvím krizových situací znovu a znovu nucen vydávat se na vnitřní cestu, aby to našel. Jak se opět propojit s tím, co nás utváří a nese?

Do jaké míry platí, že „každý svého štěstí strůjcem“? A nakolik se lze spolehnout na to, že nám přitom někdo nebo něco pomůže? Můžeme tuto pomoc sami ovlivnit? A pokud ne, má přesto smysl věřit, že zázračně přijde?

Co je to domov? Výzva nespočívající pouze v určení místa pobytu, ale celé naší existence. Jako by byla v mnohém naléhavější než dříve. V minulosti byl ideál domova spojen s touhou po přežití. V průběhu dějin se přetavoval do obrazu pohodlného útočiště, v němž nám není zima, kde je co jíst, kde můžeme něco budovat a rozvíjet. Jak je to s domovem v době nadbytku? A také v době migrační, finanční, klimatické a ekologické krize, válečného stavu či pandemie?

Žít s vědomím, že někam patříme, že někde je naše bezpečné místo, se v této době celospolečenské úzkosti stává čím dál větším luxusem. Alespoň jednou týdně mohou někteří zakoušet pocit přijetí a důvěry na nedělní bohoslužbě.

Ať se dnes křesťanství jeví sebevíc maskulinní, na počátku sdíleného duchovního života, prožitku spojení s Bohem, byly ženy. Určité obrysy tehdejší praxe žijí v bohoslužbě i dnes a je dobré si je připomínat.

„Já také nevím, co bude,“ říká Bára, když jí vyprávím o svém strachu z toho, že nevím, co bude. „Mně ale stačí prostě dělat to, co je dobré, a díky tomu vytvářet dobré podmínky pro budoucnost, kterou neznám…,“ pokračuje. Věří na karmu, na to, že co člověk zaseje, v nějaké podobě zase sklidí. V tu chvíli je to pro mě překvapivý pohled. Tím nemyslím karmu, přestože nevím, co si o ní mám myslet, nýbrž to, že by se takto dalo uvažovat v situaci, kdy člověk zažívá velkou nejistotu. Moje mysl, která se do té chvíli zaobírala hlavně svou nejistotou, se zaraženě odmlčela a čeká. A já zatím přemýšlím nad tím, jestli by tohle přesvědčení mohlo být zdrojem důvěry i pro moji mysl, která by tak ráda věděla, co bude, a díky tomu se mohla cítit v bezpečí.

Proč v pohádkách často uspěje ten, od něhož to nikdo nečeká? Někteří badatelé vznik řady typických pohádkových motivů datují už do doby bronzové. Pokud jsou tyto motivy tak staré a v mnoha různých pohádkách se v obměnách opakují, lze se domnívat, že nasycují dávné lidské potřeby a vypovídají o lidech něco hlubokého. Proč je tedy pohádkový hrdina často hloupý?