Najít svoji cestu

Stává se vám také, že se ráno vzbudíte a z nočního snění vám jasně v mysli zůstane slovo či věta? Anebo že vás těsně po probuzení napadne myšlenka, která vám utkví tak, že se k ní musíte opakovaně vracet? Věřím tomu, že i takto k nám promlouvá naše nitro, naše duše. Já si všechny tyto lucidní pozůstatky pečlivě zapisuju. Popravdě jich není zas tak moc, nemívám sny denně, ale poselství, která se mi z říše snů dochovají do rána, považuju za významné signály zákrutů (ne)vědomí. 

Nedávno na mě takhle jako první po procitnutí vyskočila věta: „Dostaň se blíž k sobě.“ Skutečně nevím, co se mi té noci zdálo, zůstala jen tato výzva, kterou od té doby uchovávám v paměti. Pracuju s ní. Shodou okolností jsem pár dní nato měla možnost vidět ceněný norský film Až na věky z roku 2024. Pojednává o manželské krizi mladého páru a o cestě hlavní hrdinky k sobě, do nitra a k nalezení vnitřní rovnováhy, sebepřijetí a lásky. Žena se snaží uvidět, pochopit a proměnit zažité vzorce chování a zpracovat šrámy na duši z dětství. Je to bolestivé a nejde to samo. Životní momenty, kdy se věci skládají k sobě a k nám tak přichází, třeba i jaksi mimoděk, nápovědy, směrovky a někdy i odpovědi k naší současné situaci, k otázkám, které řešíme, či k tomu, co nám zrovna vězí na mysli, jsou k nezaplacení. Mnohdy se tak děje zvláštní souhrou okolností, tam, kde bychom to nečekali. A tak přesto, že si myslím, že se za ty roky docela znám a jsem „u sebe“, beru všechno tohle dění kolem docela zodpovědně, a nikoli jako pouhé náhody. 

Nakonec i křesťanství učí, že Boží zvěst se k nám kolikrát dostává překvapivými způsoby. Jsme stále na cestě, všechno se mění a člověk vlastně nikdy není zcela hotov s poznáním, nikdy nemůžeme říct, že už známe, nedejbože máme, úplnou pravdu. „Panta rhei.“ „Vše plyne.“ „Tempora mutantur et nos mutamur in illis.“ „Časy se mění a my se měníme v nich.“

V Tóře se dochoval příběh, který je známý jako Jákobův zápas s Bohem či andělem. Zápletka je jednoduchá – Jákob podniká cestu a na jednom místě pak celou noc zápasí, aniž by přesně věděl s kým. Až nad ránem, když už je jasné, že zůstane nepřemožen, chce vědět, kdo byl jeho protivníkem. Jméno se nakonec stejně nedozví, ale o to tolik nejde. Důležité je, že dostane požehnání na další cestu životem. 

Ten příběh v sobě nese velkou symboliku. Tma jako nevědomí. Protivník, který se z té tmy vynoří a chce Jákoba přemoct. Požehnání získané na základě podstoupené cesty/souboje. Je to sice příběh dávný, ale stále aktuální. Něco v nás dlouho zraje a najednou to musí ven. V Tóře se píše: „Co však člověku prospěje, kdyby celý svět získal, ale duši své uškodil?“ Jákob zápasí, aby našel sám sebe, aby se utkal se sebou – dostal se k sobě blíž. Aby našel svou cestu, i když už předtím v životě zakusil mnohý úspěch, má zázemí, rodinu, majetek. Ale musí se také dostat k sobě, poznat, kým je, naučit se rozumět své duši, sobě samému. Protože k čemu by mu to všechno jinak bylo? K čemu by nám bylo všechno to, čím se obklopujeme a co hromadíme, pokud bychom skrze různé „zápasy“ nepátrali po tom, kým vlastně jsme a co nám napovídá naše duše?