Nenechme se otrávit

Jedním z nejslavnějších příběhů lásky je paradoxně ten, který končí tragicky – příběh Romea a Julie. Dva mladí lidé se potkají ve světě plném konfliktů, zákazů a zděděné nenávisti. Zamilují se rychle, intenzivně, bez pojistek. A my jejich osud dodnes známe, předává se z generace na generaci. Má až archetypální rozměry – sám dramatik si motiv svého díla „vypůjčil“ z antické doby. Láska, jež se rodí v prostředí, které jí nepřeje, kde se to nehodí, a přesto se děje. Z psychologického pohledu by se dalo říct, že Romeo a Julie touží po prostoru, v němž mohou být sami sebou a kde se jejich duše svobodně potkají a prolnou v jednotě. Taková láska je – nabízí nám dimenzi života, ve které s druhým člověkem můžeme být oba sami sebou. Bezpečí, které kolikrát jinde nenacházíme.

Láska Romea a Julie je zoufalým i krásným pokusem vytvořit si vztahovou vazbu tam, kde okolní svět nabízí spíše tlak, omezení, kontrolu a strach. Jenže přijde tragédie. Jako kdyby pro takový vztah nebylo místo. Shakespeare tím možná nevědomky popsal něco, co dnes dobře známe z terapeutických místností: vztahy nezanikají proto, že by lidé milovali „špatně“, ale proto, že jsou dlouhodobě vystaveni prostředí, které jejich cit znehodnocuje, zesměšňuje nebo zakazuje. Vnější podmínky nahlodávají to ryzí v jejich lidskosti.

Na mysli mi vyvstává biblická paralela. Ježíš se narodil do světa, který byl svými bolestmi v něčem podobný časům dnešním, ale i Shakespearovým. Do reality poznamenané rozdělením, polaritou; do společnosti, v níž nepanovala jednota, ba ani mír. Nezačal tím, že by systém opravoval shora. Začal u jednotlivců. Uzdravoval. Dotýkal se. Vytvářel prostor, v němž lidé nebyli hodnoceni, ale viděni. Dřív, než po nich chtěl změnu, nabízel vztah. Uzdravení tak nepřicházelo skrze tlak, ale skrze bezpečí. Skrze zkušenost, že člověk je přijat i se svou zranitelností, chaosem, nehotovostí. Ježíšova láska nikdy nebyla a není sentimentálním „pánbíčkařením“ ani lacinou naivitou. Možná právě proto nás stále přitahují tragické příběhy lásky. Ne proto, že bychom toužili po bolesti, ale proto, že v nich cítíme pravdu: jak vzácná je láska ve světě, který je plný neviditelných jedů, cynismu, lhostejnosti, strachu. Jak snadno se člověk stáhne, jak snadno otupí, řekne si: „Už mi na tom nezáleží.“ A jak odvážné je tomu vzdorovat.

Dnešní svět je v tomto smyslu velmi shakespearovský i evangelijní zároveň. Plný lidí, kteří jsou přetížení, zranění, dezorientovaní. Lidí, kteří touží po blízkosti – partnerské, přátelské, lidské – a zároveň se jí bojí, protože až příliš často bolela. Touží po lásce mezi mužem a ženou, mužem a mužem, ženou a ženou. Lásce k dětem, k místům, k životu, který není ideální, ale je skutečný. Láska možná nemá svět zachránit. Možná má „jen“ zabránit tomu, aby se úplně otrávil. Abychom ztratili schopnost vztahu. Shakespeare by to možná formuloval tak, že bez lásky je svět špatně napsaná hra. Ježíš by řekl, že bez lásky je svět nemocný. A terapeut by k tomu třeba dodal: láska není slabost, ale živost. Něco, co nám pomáhá zůstat v kontaktu se sebou, s druhými, se světem. I tehdy, když je to těžké. A tak možná Romeo a Julie nejsou oslavou tragédie, ale varováním. Připomínkou, že svět, který neumí vytvořit prostor pro lásku, nakonec ztrácí víc než jen jednotlivé vztahy. Ztrácí kus vlastní lidskosti.