Proč

„Člověk by měl znát své proč,“ mihne se mi večer hlavou. Útržek motivačního citátu? Návod na úspěšný život? Už nevím. Teď, chvíli před usnutím, mi připadá nesmírně úsměvný. Těším se na ráno, až zase budu moct pokračovat ve své práci: vytloukat hřebíky z latí poházených kolem stavby. Tak jako dnes celý den. Moje „proč“ je teď naprosto jasné. Najít všechny latě, zbavit je hřebíků, roztřídit je a vyskládat na palety.

Po ranní meditaci a po snídani vyrážím hledat latě. Nacházím je pod kopřivami v prohlubni pro budoucí čističku, zablácené a zakryté vyloženými cihlami. Jiné už někdo přede mnou začal schraňovat v temném koutě budoucí meditační haly. V tom hledání, nacházení a přenášení latí mě v mysli doprovází věta ze Sútry srdce, kterou jsme ráno recitovali při meditaci: „Žádné dosažení ani nic k dosahování.“ Všechno se stává meditací. Krok za krokem. Lať za latí. Jen toto. Nic víc. Úplně všechno.

Hřebíky už umím vytahovat velmi obratně. Stačí jedno či dvě ťuknutí kladivem, aby se špička hřebíku zanořila do dřeva. Když si tímto způsobem připravím dost latí, vyměním kladivo za páčidlo a jednoduchým pohybem zápěstí hřebíky vytáhnu. Kratší latě rovnou rozřežu na topení. Delší srovnám podle velikosti a uložím. Práce mi jde od ruky. Baví mě to. Přemýšlím proč. Fyzická práce na čerstvém vzduchu, jasně viditelné výsledky, o něco méně nepořádku a chaosu kolem stavby – možná právě to.

Sedám si na chvíli na venkovní schody, abych si odpočinul a vytřepal piliny z ponožek. Kolem ucha mi proletí čmelák. Babočka si sedne na sluncem zalitou bílou zeď. Všechno je průzračné. Mysl jasná, prostorná a radostná. Jen sedět stačí. Jen být.

Nacházím další latě, zbavuji je bláta a hřebíků. Nemůžu se od nich odtrhnout. Vlastně tu vytvářím malou oázu pořádku. Čistím a recykluji. Je to jen kapka v moři proti všemu tomu nepořádku, který po sobě zanecháváme a který se tak nějak stal nedílnou součástí lidského života. Zbavit lať hřebíků je očistné a úlevné.

Nakonec se od latí odtrhnu, až když dostanu neodolatelnou chuť na zmrzlinu. Seběhnu z kopce do kavárny. Je strašně fajn být dospělý, protože po dvou obrovských kopečcích dračího ovoce, smetanové švestky a po jednom cappuccinu si dám ještě kopeček červeného pomeranče. Prostě ze zvědavosti. A cestou zpátky přihodím navrch ještě balíček Haribo kyselých hranolků. „Tohle jsem potřeboval už několik dní,“ jde mi hlavou, když se podél modré Jizery a jarním lesem vracím z civilizace do ústraní.

Čekají na mě latě a hřebíky. Možná je na této práci nejlepší právě to, že je tak nevýznamná, nedůležitá a jednoduchá. Žádné nároky. Žádná očekávání. Žádné vypětí. Žádné pochyby. A to je tak osvěžující.

Dívám se na vrcholky kopců, do údolí a na zapadající slunce. Znovu je tu ta prostá, uvolněná mysl. Mysl, která na ničem neulpívá. Možná právě v tom je to hlavní proč latí a hřebíků. Mysl, která nedosahuje. Není čeho. Nic nechybí. Nikdy nechybělo.

Při večerní meditaci usínám s pocitem dobře odvedené práce.