Bychaři

Já bych rád/a opustil/a nefunkční vztah, ale bojím se samoty. Já bych chtěl/a změnit práci, ale co když se pak neuživím? Co když to nebude ono? Já bych tak moc konečně chtěl/a začít žít po svém, ale… vždycky je tam prostě nějaké „ale“. Pojistka, proč to vlastně nejde. Hradba pevná jako skála.

V duchu si tento typ lidí někdy pojmenovávám jako „bychaře“. Myšleno ale laskavě a v dobrém. Vůbec ne proto, abych je shodila, vždyť mám sama svých „bych“ spoustu, ale protože jazyk přesně vystihuje naše tak bytostně lidské a mnohdy pochopitelné vnitřní rozštěpení. Touha jde jedním směrem, strach druhým. Srdce nějak tepe a zpívá, ale mozek, zkušenosti nebo okolí mluví jiným jazykem. A mezi tím se zmítá člověk. A stojí. Napíná se. Někdy třeba i roky. V čase, který nenávratně plyne a už se nevrátí.

Je to zvláštní druh konfliktu, tichý, nenápadný, ale kolikrát o to víc vyčerpávající. Nicméně důležitý. Můžeme skrze něj růst, prohloubit se, poznat se. Sjednotit. Není to střet s druhými, ale se sebou samým. A možná právě proto bývá tak těžké tento niterný konflikt ladně překonat. Protože na místě nás nedrží jen vnější překážky, ale i naše vlastní ochranné mechanismy, zvyky, příběhy o sobě, zkušenosti a to, čemu jsme uvěřili – jací máme být, jaké nás asi chce mít okolí, jak bychom se třeba rádi sami ukázali. Ale jsme to skutečně my? A co nám brání být sebou samými, být v jednotě, uvnitř i navenek? Proč ten konflikt?

Biblický verš „nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království“ (Lukáš 9,62) myslím přesně koresponduje s naším vnitřním konfliktem růstu. Na první poslech je možná až příliš tvrdý. Jako by nepřipouštěl slabost, váhání ani lidskou křehkost. Hledání. A přece v něm slyším něco jiného než výčitku. A sice pozvání k rozhodnutí. Laskavé, ale důrazné ponouknutí k odvaze. Pluh se nevede rovně, když se díváme dozadu. Brázda se vlní, pole se tříští, práce ztrácí směr. Je to prostá zkušenost: kam jde pohled, tam i energie. A někdy ji bolestně dělíme mezi to, co bylo, a to, co by mohlo být.

Položit ruku na pluh znamená rozhodnout se. Ne proto, že máme všechno jisté, ale právě i přesto, že nemáme. Znamená to přijmout, že každá cesta něco stojí a že nerozhodnutí má také svou cenu.

Neohlížet se zpět neznamená zapomenout. Znamená to nenechat minulost řídit náš směr. Znamená to dát důvěru kroku, který děláme teď. Arnošt Lustig napsal: „Naděje je jako provaz, kterého se držíme, cesta, kterou ještě nevidíme.“

Někdy lidem říkám: možná nejde o to, zbavit se všech „ale“ ani všech „bych“. Třeba stačí, když se rozhodneme, že půjdeme dál i tak. S obavami, s nejistotou, s vědomím, že to nemusí být dokonalé. Ale je to autentické, jsme to my v rodící se jednotě. Pluh se totiž vede vpřed i s chvějící se rukou.

A možná právě tehdy se brázda začne konečně narovnávat.