Bez pevné půdy pod nohama

„Pevnou půdu pod nohama?“ opakuje po mně terapeutka během sezení, pak se na chvíli odmlčí, pokrčí rameny, usměje se a pokračuje: „Tak to opravdu nevím, to opravdu nevím.“ Teď mlčím já. Co k tomu dodat? Po pěti minutách je hotovo.

Občas naše setkání probíhají právě takto. Já přijdu s tématem a ona se mě například nezeptá: „Co pro tebe znamená pevná půda pod nohama? – „A kdy naopak tu pevnou půdu pod nohama cítíš?“ – „Co bys v životě mohl udělat pro to, abys ji víc vnímal?“ Dokonce mě ani nepozve k prozkoumávání tělesného prožívání: „Co teď cítíš?“ – „Jaké by to bylo teď a tady cítit pevnou půdu pod nohama?“ – „Je možné najít nějaké místo v těle, kde by byla přítomná pevnost?“

Místo toho jako kdyby tím pokrčením ramen říkala: „No a?“ Ale s velkým porozuměním a empatií, to je důležité dodat. A kdybychom se neznali tak dlouho, mohla by třeba říct: „Výborně, tak jsme znovu tady… v té staré známé slepé uličce… ve které Šimon zase jednou nechce přijmout život takový, jaký je… v jeho nezajištěnosti, ambivalenci, pomíjivosti… hmm, co s tím?“ Na to bych se zase já jen pousmál a stručně odpověděl: „No jo, no.“ A ona by se zeptala: „Je tu něco dalšího, na co by ses dnes chtěl zaměřit? Máme ještě téměř hodinu.“

„A tobě tohle pomáhá?“ zeptal se mě nedávno kamarád, celkem pochopitelně. Ano, pomáhá. Moje terapeutka je pro mě nepochybně jedním z důležitých kamenů mé nepevné půdy pod nohama. Její „tak to opravdu nevím“ vychází z hluboké a daleko delší životní zkušenosti, velké empatie, ale také určité neohroženosti. A mně tím pomáhá přijmout zase další kousek života. I kdyby jen na chvíli.

Na tu pevnou půdu pod nohama, která neexistuje, jsem si nedávno vzpomněl, když jsem se po pár měsících v Indii chystal vrátit zpátky domů. Jako několik předchozích rán jsem se z terasy díval na sluncem zalitou, poklidně tekoucí Gangu, na plující lodě a hejna ptáků nad nimi. Zničehonic se mě zmocnila hrůza. Hrůza, kterou obvykle pociťuji, když něco končí a já nejsem připraven to pustit a když tu to nové, co tak jako tak přijde, ještě není. Hrůza z přechodu, z meziprostoru, ve kterém se půda pod nohama, na kterou jsem si zvykl, najednou vytratí.

Tak jsem se dál díval na řeku, trochu překvapený nenadálostí a intenzitou toho pocitu. První, co mi přišlo na mysl, bylo od toho pocitu někam utéct, zaměstnat se něčím jiným. Než jsem to ale stihl udělat, vzpomněl jsem si právě na svoji terapeutku a její: „Pevnou půdu pod nohama? Tak to opravdu nevím.“ Místo toho, abych se snažil svého pocitu zbavit nebo ho něčím překrýt, prostě jsem s ním jen byl. Zůstával jsem s vnitřní rozechvělostí svého těla. Chvílemi jako kdyby se rozpouštělo, pak zase kamsi propadalo nebo hrozilo explozí…

V tu chvíli jsem se v sobě najednou zřetelně dotkl toho, že pevná půda pod nohama prostě opravdu neexistuje. Nikdy tu nebyla. A nikdy nebude. Nenajdu ji v zaměstnávání se vnějšími věcmi, nenajdu ji ve vztazích, nenajdu ji na žádném místě. A nenajdu ji ani v žádném vnitřním prožitku nebo naladění… Jednoduše proto, že všechno neustále plyne, proudí, teče a nezůstává v žádném pevném, neměnném tvaru. 

Paradoxně mě ta hrůza nepohltila. Nerozpadl jsem se na kousky. Naopak, něco ve mně se uvolnilo. Odevzdal jsem se životnímu proudu. Přijal jsem, že nic pevného není a že je to tak v pořádku. A s tím se objevil nevídaný prostor svobody a lehkosti. Přítomný okamžik vyvstal ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti. Hrůza byla pryč.

A já jsem si najednou jasně uvědomil, kde všude bychom se já a my všichni mohli přestat držet, kdybychom se neděsili toho neexistujícího základu – který si tak často snažíme uměle vytvářet svými přesvědčeními, úsměvy, investicemi, závislostmi na tom a na onom. Pak bychom ve volném pádu mohli objevit nesmírnou svobodu a plnost života v přítomném okamžiku.