Sebeovládáním ke změně

Začalo jaro, blíží se důležitý křesťanský svátek, Velikonoce. Předchází mu postní doba, ve které se stále ještě nacházíme – alespoň pokud čtete časopis hned po vydání –, i když už se krátí. Kdo vydržel různá sebeomezení spojená s duchovní praxí této části liturgického roku doteď, může si už snad gratulovat, pomyslná cílová páska je na dohled! Možná se ale ptáte, co takové šestitýdenní vytržení z běžného rytmu může dnes člověku dát. A to i tomu, kdo se nechce nijak zaobírat církví ani duchovním životem. K čemu jsou v současnosti dobrovolná omezení, co mohou přinést? Život je i tak dost složitý a plný překážek, tak proč si k nim ještě přidávat z vlastní vůle něco navíc?

Čtyřicetidenní dobu půstu každý rok vítám jako symbolickou přípravu na nový životní cyklus. Očistu po zimě. Někdo bilancuje a zkouší změnit zažité stereotypy už na přelomu roku, napříč společností si dáváme různá předsevzetí. Jiný drží suchý leden, popřípadě únor. Přiznávám, že mně se různá postní omezení a nová rozhodnutí lépe přijímají až v čase, kdy je venku už trošku víc světla a tepleji. Ale proč tedy to všechno? Půst v jakékoli podobě nás vede na cestu sebeovládání. To v dnešní době asi není úplně populární trend, spíše se má za to, že by si člověk měl užívat, dokud může a dokud je čas. Jenže pravdou je, že půsty jsou mimo jiné dobré k tomu, abychom se naučili ovládnout sami sebe. V tom dobrém slova smyslu. Potřebujeme pevnou vůli, abychom přežili, a nejen proto. Cílem není jen přežít, ale prožít – čas, život. Potřebujeme pevnou vůli, abychom se stali těmi, kterými se stát chceme. Abychom se vydali směrem, kterým jsme se rozhodli jít, a aby nám v tom rozhodnutí nebránila lenost, strach či jiné emoce.

Údajně platí, že pokud se něčemu pravidelně věnujeme týden, pocítíme změnu, za dva či tři týdny si změny všimne i okolí a za měsíc se nám z dané činnosti stane návyk, který nás mění. Čtyřicet dní půstu je i není dlouhá doba. Jak se to vezme. Mně osobně to připadá jako dobrá investice do nás samých. Třeba proto, abychom lépe uchopili svůj život, který je vzácný. Když roku 1609 namaloval jeden z nejproslulejších barokních mistrů Michelangelo Merisi, známější jako Caravaggio, obraz Vzkříšení Lazara, bylo to prý na zakázku pro jednoho majetného, ale zároveň zbožného člověka, který se dost možná bál smrti a nevěděl, jak uchopit svou konečnost. Na obraze tak chtěl mít před očima naději na nekončící život, na vzkříšení. Možná že jak tehdy, tak teď jsme si my lidé stále v něčem podobní. Žijeme, jako by smrti nebylo, hledáme cesty, jak ji obelstít a vytěsnit. Půst dokáže člověka dovést k vědomí horizontu pozemských dní. To pak dává životu úplně jiný rozměr, do všednosti vchází zázračnost a nesamozřejmost, posvátnost a vděčnost. A to, řekla bych, se v dnešní rozkolísané době a znejistělém světě hodně počítá!