Tady je svět v pořádku

„Tady je svět v pořádku,“ proběhlo mi několikrát hlavou během našeho týdenního putování. Snad nejnaléhavěji v „jeskyni“ na zřícenině hradu Cimburk. Nebyla to jeskyně, jen zbytek starého sklepa, oblouk zakrývající pár metrů hlíny, klacků a odpadků. Před několika měsíci, když jsme hledali místa na přespání, jsem nad ním ohrnoval nos. Špinavá, smradlavá díra. Teď ve středu bylo všechno jinak. Večer přišla průtrž mračen, a tak jsme si v „naší jeskyni“ udělali oheň, abychom si mohli uvařit večeři. Nejen pro sebe, ale i pro dalších dvacet promoklých spolupoutníků z Rumunska, Malty, Ázerbajdžánu, Libanonu, Portugalska, Lotyšska, Finska, Rakouska, Francie, Belgie, Maďarska, Česka… Všichni jsme se namačkaní na sebe hřáli, na bobku se schovávali před deštěm a těšili se na večeři. A já jsem myslel na to, jak by to naše lidské spolubytí na světě mohlo být jednoduché a harmonické. Vždyť jsme všichni úplně stejní. Stačí teplo, střecha nad hlavou a jídlo a co nám chybí? Mně příbor, a tak jím těstoviny špinavýma rukama a je mi dobře.

Předchozí večer, v úplně jiných kulisách, když jsme za jasného večera seděli v kruhu kolem ohně u zatopeného lomu, se v mé mysli znovu a znovu objevovalo: „Tohle je tak normální!“ Takhle by to mělo být. Lidé sedí u ohně, večeří, vyprávějí si historky, vtipkují a dívají se na hvězdy. To jsme nejspíš dělali tisíce let… Je to tak přirozené, stejně jako každodenní putování přírodou.

Toulat se krajinou jako teď, když v září jen stačí natáhnout ruku po švestkách, jablcích, ostružinách, hříbcích… Být na cestě, na níž je všechno tak jasné. Je potřeba najít místo na spaní, postavit přístřešek, přinést dřevo, uvařit, podělit se druhými, postarat se o puchýře, nepromoknout, nespálit se… Jako kdyby každý pohyb těla byl obdařen smyslem. Je potřeba sklidit přístřešek, umýt hrnce, sbalit batoh, vyrazit na cestu, a hlavně pro vodu…

„Je to větší legrace, nikdy nevíš, co se stane,“ říkám Belgičanovi, který se diví, proč ve vesnici ťukáme na neznámé dveře, když bychom pro vodu mohli do hospody. Dveře se otevírají. Pán rozlévá panáky, nejprve letošní višňovici, pak loňskou slivovici, pak přináší ochutnat med… Paní zatím nosí červená rajčata, pak žlutá rajčata a nakonec se starostlivě ptá: „A vešel by se vám do batohu ještě meloun?“ Kdykoli.

Uprostřed naší poutě docházíme do zenového centra ve Vrážném. Dopřát si čas na to, co je potřeba, aniž bychom si museli stavět střechu nad hlavou nebo vytvářet kuchyni. Ale nejen to. Také se ještě hlouběji ponořit do otázky „Kdo jsem já?“, která rámuje celou naši cestu a vnáší do putování další rovinu. Obklopení pohostinností a srdečností zdejšího kraje sedíme v tichu, každý sám za sebe, zároveň společně, dotýkáme se toho, kdo jsme, když se utiší myšlenky…

Večer jsem na jedné poličce náhodou objevil knížku, ve které zenový mistr Seung Sahn, s nímž je spojeno právě i toto centrum, píše:

„Jedna po druhé, každá věc je úplná. Jedna po druhé, každá věc to má. To a prach se vzájemně prostupují. Už teď je to patrné ve všech věcech. Takže, i bez kultivace, jste již úplní. Pochopte, pochopte. Jasné, jasné.“

Usmívám se. Je mi jedno, jestli chápu. Jsem si ale jistý, že to „to“ prostupuje každou vteřinu našeho putování. Jasné, jasné. Všechno je průzračně jasné jako modrá obloha zamilovaná do zářijové krajiny. A já jsem ta modrá.