Víme méně, než bychom chtěli

AI je radikálně jiná než člověk, možná máme blíž třeba k takové dešťovce než ke jsoucnu, které je netělesné, nelokální, je jaksi všude a nikde, proniká zemským povrchem jako nervová soustava nějakého primitivního živočicha. Do takové jinakosti si můžeme po libosti projikovat cokoli podle své povahy. Jednou umělá inteligence člověka zachraňuje před samotou, jindy se chystá zničit lidstvo, ale co je vůbec v kontextu jejího fungování „záměr“? Možná že připisovat AI záměr je jen další projev naší potřeby si AI polidštit. Ani lidským záměrům tak docela nerozumíme, byť podle některých vědců jsme determinovaní svou historií a současným neurohormonálním stavem, přičemž pocit, že máme záměr a rozhodujeme se, je jen iluze. S dostatečným pozorovacím aparátem bychom tedy zpětně měli být schopni příčinný řetězec svého vnitřního života dát dohromady, alespoň podle redukcionistů. Jsme však emergentní systémy, bytosti natolik komplikované, že jakákoli predikce je nemožná. Pokud by se tedy měla terapie pomocí AI nějak odlišovat od jiných činností, které AI právě teď na milionech míst zároveň vykonává, pokud by měla být jakousi samostatnou disciplínou s vlastním algoritmem, potřebovali bychom právě takový deterministický svět, abychom z terapeutické situace mezi lidmi mohli algoritmus nějak vytvořit. Alespoň takový, který by pracoval s mírou jistoty danou příčinným vztahem if – then, jako v programovacích jazycích. Na situaci, kdy sedí proti sobě dva primáti rodu homo a jsou ve shodě, že jsou tam proto, aby mohla probíhat psychoterapie, se podíváme později.

Komunikační kódy

Jsou lidé, kteří tráví mnoho času prostřednictvím svého avatara kdesi, kde jim AI dává zpětnou vazbu, a kteří už nemají potřebu interakce s ostatními. Lidé, kteří skrze AI rozhraní – většinou počítač či telefon – komunikují s avatary zesnulých. Můžeme si zvolit obličej kamaráda, s nímž si povídáme: přesněji řečeno, bylo by to povídání, kdyby na druhé straně byl člověk. Z nedostatku jiných možností nutíme křemíkového superploštěnce používat znakový systém, který se vyvinul za statisíce let života původně stepního primáta. Vědci s potkany zase komunikují kódy srozumitelnými pro potkany, mnohdy dosti brutálními. 

Je závislost na AI lepší než samota? Kdy se ze vztahu mezi člověkem a AI stává něco, co by terapeut vyhodnotil jako symptom či problém, kterého je třeba se zbavit? Jak by to vyhodnotila AI? A vůbec – je jen jedna, nebo je těch inteligencí více? Jaký je jejich vztah k sobě navzájem? Ale to už se díváme někam daleko a směrem k ryzí spekulaci, protože co se děje uvnitř blackboxu AI, to nikdo neví, zcela jistě to však překonává možnosti pochopení jedincem homo sapiens.