Procitnutí do Země

Mám rád příběhy, mýty a pohádky. Tento text je trochu příběhem, možná pro někoho bude spíše pohádkou, ale doufám, že ne naivní a dětinskou. Její název je inspirován Davidem Abramem. Ten sice není psychologem ani psychoterapeutem, ale rozhodně je člověkem, kterému jsou příběhy blízké, a zejména pak ty, jež vychází ze Země a patří jí. Mám-li ho odborně vztáhnout k humanitním vědám, nazval bych ho fenomenologem smyslové zkušenosti. Většina z nás, kteří se pohybujeme v terapeutických či pomáhajících profesích, má příběhy ráda a používá je ve své praxi. V tomto článku chci vyzdvihnout roli našeho společného příběhu na větší než individuální rovině, jak odpovídá ambici této rubriky.

Mám obzvláště rád příběhy krystalicky přehledné. Tedy srozumitelné tím, že určité postavy a zápletky lze vidět jako prvky krystalické mřížky, jež je fascinující svou komplexností a celistvostí. To nemusí znamenat, že jsou příběhově pravoúhlé či hranaté a přímočaře jasné a čisté. Spíš tu mřížku vidím jako kouli, ve které jsou jednotlivé prvky propojeny řadou vazeb, relativizujících kauzálnost děje. Střípky se složí až na konci příběhu. Teprve potom vidíme celek a jeho smysl. 

Když nás utváří, Bůh promlouvá ke každému z nás,
pak tiše s námi kráčí ven z noci.
Toto jsou slova, jež nejasně slyšíme:
Ty, vyslaný za své vzpomínky,
dojdi až na okraj své touhy.
Ztělesni mne.
Rozhoř se jako plamen
a vrhej velké stíny, v nichž budu moci přebývat.
Dovol, ať se ti stane vše: krása i hrůza.
Jen kráčej dál. Žádný pocit není poslední.
Nedovol, abys mne ztratil.
Nedaleko leží země, jíž říkají život.
Poznáš ji podle její závažnosti.
Podej mi ruku.
Rainer Maria Rilke

V jakém příběhu žije terapie

Terapii západního střihu lze považovat za reakci na to, jakými psychickými neduhy žili a žijí jednotlivci, páry a rodiny, jimž se nedostávalo či nedostává spásné pomoci ze strany náboženství, spirituality či víry. Věda začala postupně uzdravovat nejen naši fyzickou schránku, ale částečně i trápení duševní. Vynalezla a vynalézá k tomu stovky různých metod, které jsou víceméně úspěšné. Stejně předtím fungovala náboženství, která postupně nahrazovala jedno druhým v naději, že to další, autentičtější, aktuálnější a živější, přinese očekávanou spásu či alespoň dočasný pocit komplexního zdraví.

Dá se říci, že právě vymezením se vůči nefunkčnímu, naivnímu či lživému se moderní doba snažila odpoutat i od náboženství jako „opia lidstva“ (příběhem komunistickým) nebo jako „kolektivní neurózy“ (příběhem psychoanalýzy). A to i se vší rozporuplností a napětím, kterým se oba příběhy hlásily ke své vědeckosti. To napětí lze možná schovat do dalšího zjednodušení, v němž terapeuti do jisté míry začali nahrazovat služby duchovních a psychoterapeutické školy se leckde inspirují vlivy duchovních nauk. A aby toto napětí nezmizelo, není výjimkou, že mnozí duchovní se dnes rozhodli přibrat ke svým dovednostem právě psychoterapeutické vzdělání.

Ale zpátky k příběhu. V jakém širším kontextu se terapeutické prostředí vyvinulo? Snad nebudete nic namítat, když ho v určitém zjednodušení shrnu do příběhu demokratického kapitalismu, který přinesl Západ. Terapeut pomáhá klientovi k tomu, aby se z izolace či vyhnanství své ne-moci dokázal vrátit zpět do hry s vědomostmi a dovednostmi, které jsou pro tento příběh adekvátní. Nutno podotknout, že se v tomto rámci svobodného tržního světa stále rodí nové a zároveň fungují i staré metody „léčení duše“ – vědecké, méně vědecké i nevědecké. V příběhu našeho demokratického kapitalismu, ve kterém se koncept terapie velmi životaschopně rozvinul, se ale čím dál častěji objevují trhliny, které povážlivě začínají narušovat celistvost a funkčnost plátna základního děje.