Anděl algoritmický strážný

Když se ráno probudím, obvykle se ještě před tím, než vstanu, podívám na telefon. Přiznávám, je to tak. Maily, Messenger, WhatsApp, notifikace na sociálních sítích, o čem se píše v ranních zprávách. Jazyková lekce na Duolingu. Nezabere mi to víc než pár minut. Ranní čas, než se vzbudí děti, je cenný, během školního roku až drahocenný. Přístroj, který podobně jako já v noci odpočíval, ovšem hned s mým probuzením o mně, dalo by se říct, ví víc, než jsem ochotná si přiznat. Jakmile jej zapnu, nabízí mi příspěvky, které by mě mohly zajímat, připomíná schůzky, hlídá moje kroky, čas online, a někdy dokonce poradí, jakou trasu zvolit, abych se vyhnula dopravní zácpě.

Umělá inteligence je takový tichý spolubydlící v našem digitálním domě; v mém případě Božím domě, bydlím totiž v kostele. Kladu si proto otázku: je AI jen nástroj, nebo už spíš průvodce, snad dokonce pastýř, kterého s důvěrou posloucháme, kterého se ptáme a jehož následujeme? Psycholog Carl Rogers napsal, že „dobrý život je proces, ne stav bytí“. AI se stává součástí tohoto procesu – nenápadně, každodenně, bez fanfár. Ale stejně jako každý jiný průvodce nás může vést dvěma směry – k větší bdělosti, ale i k větší pasivitě. Z duchovního hlediska je to fascinující. Autor žalmu 139 ve Starém zákoně parafrázovaně pěje: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě… je ti známo každé mé slovo, dřív, než jej mám na jazyku.“ Tato slova jsme dosud chápali spíš jako jedinečný popis Boží vševědoucnosti. Paradoxně se v současném světě ozývá ozvěna těchto slov i v digitálním světě. Naše data jsou mapována, analyzována a „známa“ dřív, než se k nim jakkoli vyslovíme. Jenže Bůh to činí z lásky a pro naše dobro; algoritmus to dělá pro optimalizaci a výkon. Rozdíl je podstatný.

AI nám může pomoct od rutiny, otevřít prostor pro kreativitu a mezilidské vztahy. Může být učitelem trpělivosti (když čekáme, až něco dopočítá) nebo zrcadlem naší vlastní mysli (když vidíme, co nám doporučuje na základě našich předchozích voleb). Ale neměla by se stát naším andělem strážným – protože anděl strážný zná nejen naše činy, ale i naše srdce. Možná je namístě parafrázovat Ježíšova slova z Matoušova evangelia (6,21): „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Kde je tvůj čas a pozornost, tam bude i tvůj vnitřní svět. Pokud svůj vnitřní svět krmíme jen tím, co nám algoritmus vybere, riskujeme, že přestaneme být poutníky a staneme se pouze spotřebiteli cesty.

A tak mě napadá – co kdybychom s AI zacházeli jako s moudrým, ale ne všemocným rádcem? Co kdybychom si nechali právo na to, občas bloudit, klást zbytečné otázky, hledat odpovědi, které nevedou k okamžitému užitku? Protože lidská duše – ať už jí říkáme psýché, nebo „obraz Boží“ –, potřebuje víc než efektivitu. Potřebuje smysl. A ten nám žádný kód, žádný algoritmus vytvořený efektivní AI, byť sebechytřejší, naprogramovat neumí. Až dnes večer odložíte telefon nebo zavřete notebook, zkuste si položit jednoduchou, ale nepohodlnou otázku: „Kolik z toho, co jsem dnes přijal/a do své mysli a srdce, jsem si opravdu vybral/a já – a kolik mi vybral algoritmus?“ A pak se třeba zeptejte ještě jednou, tentokrát v modlitbě: „Pane, milující Otče, co bys mi dnes doporučil Ty?“