Pocit spřízněnosti se vším

Sedím v kavárně v Lysé nad Labem a pozoruji křižovatku za oknem. Tupým prázdným pohledem. Bolí mě celé tělo. Lékařka před chvíli řekla, že angína, že antibiotika… Tak tu teď sedím, piju kávu, nic se mi nechce a všímám si jen toho, jak se můj prázdný pohled podobá únorovému výhledu. Jednolitě šedá obloha, šedé domy, šedá silnice.

Za chvíli mi ale pohled na křižovatku připomene, jak jsem se na tutéž křižovatku díval v listopadu. Ukusoval jsem tehdy koláč, vybavuji si mák mezi zuby, cyklista na křižovatce dával rukou znamení, odbočil doleva, zapadalo slunce a mě v tu chvíli zničehonic napadlo: „Všechno je milost.“ Bylo to zcela zřejmé, každý okamžik života je dar, každý… Doteď si vybavuji drobné detaily té chvíle, která se mi hluboce zaryla pod kůži. Přitom to bylo všechno úplně obyčejné.

Teď ale všechno zůstává šedé, i když můj pohled už není tak tupý, je trochu zvídavější. Všímám si chodců, jak jdou přes přechod. A najednou cítím vděčnost. Vděčnost, že jsem za tu chvíli v kavárně mohl vyslat do světa několik zpráv: „Mám angínu, ach jo.“ A přišly odpovědi. Stejně jako předevčírem v noci, když jsem zastavil a už nenastartoval auto – tři lidé se mi střídali na telefonu, radili mi, povzbuzovali mě nebo si ze mě dělali legraci, a to bylo důležité, protože vlastně o nic nešlo. Dobře to dopadlo. A tak tu sedím, dívám se a spolu se mnou jsou tu neviditelně přítomní moji blízcí, jako kdybych byl vděčnou součástí široké sítě vztahů.

Pocit vděčnosti ve mně vyvolává i vzpomínku na jeden rozhovor, který se odehrál před lety. S kamarádem jsme si povídali o tom, k čemu jsou několikaměsíční meditační ústraní, kdy člověk jen sedí v tichu sám se sebou. Jestli to není ztráta času, vždyť kolik by se toho dalo jinak udělat. „Když se tři měsíce v tichu díváš do sebe a vidíš, co všechno tam je a jak se sebou nedokážeš vydržet, tak já vždycky cítím takovou vděčnost, vděčnost, že jsou lidé, kteří jsou ochotní se mnou trávit hodiny denně, třeba mě mají i rádi, mám pak chuť zulíbat jim nohy. A to mě hodně změnilo.“

Jeho odpověď mi utkvěla. Za oknem stále šedo, ale na tváři cítím úsměv. Přichází nová zpráva. „To už je tvoje druhá angína od začátku roku?“ Ano, první mě zastihla na meditačním ústraní v Indii. Je milé, že si v záplavě událostí a informací někdo pamatuje detaily z mého života. Angíny jsou otravné, ale jsou daleko horší věci. Vybavuje se mi, jak jsem tento týden několikrát po rozhovorech s blízkými hledal informace o prognózách mně dosud neznámých věcí: šedý zákal, rakovina prsu, obrna lícního nervu… Není úniku. Přejeme si zdraví a spojuje nás péče o sebe, i kdyby jen prostřednictvím zprávy, telefonu. Zase ta síť péče, soucitu, sounáležitosti. Na Facebooku se mi tento týden objevil citát Carla Gustava Junga: „Čím nejistěji jsem se cítil, tím více ve mně rostl pocit spřízněnosti se vším.“ Teď v kavárně se mi Jungova věta zdá hluboce pravdivá. A také nadějná, uprostřed všech nejistot a křehkostí kolem. Spřízněnost se vším, co víc si přát?

V kavárně zatím hraje Manu Chao: Me gustan los aviones, me gustas tú. Me gusta viajar, me gustas tú. Me gusta la mañana, me gustas tú. Líbí se mu letadla, cestování, rána, líbí se mu ty… vítr, snění, moře, motorka, běhání, déšť… ty, ty… hory, noc, marihuana, Kolumbijky… ty, ty, ty… Pohupuju se do rytmu. Je to náhoda, že zrovna tato píseň hraje právě teď?