Jsme zase doma

Probouzení. Pojem ležící mezi vědomím a nevědomím, sněním a bděním. Nocí a dnem. Zimou a jarem. Obraz transformace a oživení – ze spánku, zimy, smrti.

Opravdu těžko zkoumat slovo tak nadané vrstevnatostí významů.

Od profánního po sakrální, od úplné každodennosti po obsahy symbolické, vyjadřující transcendentno. Je to podivuhodně „celostný“ pojem, který sahá od zcela pozemské a privátní zkušenosti s ránem, jitrem, svítáním, přechodem od noci, tmy, spánku, snu a nevědomí ke světlu, dominanci vědomí a zážitku nového počátku, nového dne a možnosti být někým jiným, novým a třeba i probuzeným, bdělým – či „osvíceným“. 

Pojem, který není jen lidský, byť těžko říct, kdo jiný než člověk používá pojmy k uchopení světa. Sahá za člověka i před člověka. Je silnou přírodní univerzální zkušeností všeho živého, neboť i kohouti kokrhají a všemožné živé vítá světlo a nový den. A to ani nemluvíme o „kohútku jarabém“, který vyletí z řady a „obudí“ maměnce nejednu cérečku. Z tohoto pohledu jde o obraz kolektivního nevědomí druhu i naddruhové zkušenosti. 

Ale nezůstává jen u živého. Ten pojem sahá za vědomé a živé, je to univerzální pozemský děj  a nadpozemský též, protože přesahuje i samu Zemi a napřahuje se k její existenci ve vesmíru, alespoň k jejímu vztahu se Sluncem. Je-li archetyp neviditelnou strukturou, podle které je uspořádáno nevědomí, předpokládal bych, že probuzení bude patřit mezi takové vyvolené pojmy.

Proč o něčem takovém vůbec uvažovat? Proč nenechat probouzení jen pozorováním jarní přírody, dějem každého rána či koncem každé noci?

Není na tom dost? Nestačí to tak?

Řekl bych, že důvodem je to, že člověk za určitých okolností a v příhodném čase vnímá skutečnost právě takto vrstevnatě a komplexně. 

Že mu to tak dává smysl.

Že uvědomění takové povahy reality světa jej naplňuje radostí a vděčností.

Že mu to dovoluje překročit biologické, tělesné já a ego a spojit se s širším celkem a jinými vrstvami skutečnosti.

Člověk dosahuje takového spojení ve změněných stavech mysli, ve stavech inspirace, v poezii, literatuře, hudbě a jiných kulturních výtvorech. Primárně je to ale oblast spirituální, posvátná a transcendentní – spravovaná po velkou část lidské historie tím, co označujeme – a nemluvíme teď o tom, jak dobře a věrně – jako náboženství. 

Psychologie zde fušuje náboženské zkušenosti do řemesla, ale snad lze také psychologickou řečí vyjádřit, že se člověk dotýká své duše, která ožívá. A to i přesto, že současná psychologie – nehledě na to, že má duši v názvu – si s prastarým pojmem „duše“ neví moc rady. Tváří se, že jej pro řeč o člověku snad ani nepotřebuje. Jsem zvědav, jak dlouho jí tato dogmatická věrnost materialistickému paradigmatu vydrží.

Člověk hledá pro živé probuzení slova a obrazy. Často obrazy symbolického, mytického a religiózního obsahu. Vnímá rodící se přesažnost uvnitř sebe a zkoumá slova jako formy, které by mohly podržet toto ožívající vědomí „duše“. Sama duše procitá a vypráví širší, hlubší a tajemnější příběh člověka a jeho existence. Probouzí se a volá po svém počátku a protějšku. Duchu. Člověk vnímá, že jeho život může být po-volán, in-spirován, probuzen k překročení osobní dimenze já ve smyslu ega.

Co je to za lidské zážitky? Za pozorování a symbolizace, jimiž se člověk snaží takovou zkušenost uchopit?

Nevím. A finálně ani vědět nechci. Nemyslím, že dokončený popis by odpovídal povaze oslovení. Jde o prožitek transcendentní, a tomu slova nedostačují. Tento prožitek je vždy znovu probouzen a tvořen – a nově vyvolává v člověku jedinečnou odpověď.

Vítejte v novém dni, v novém „oka mžiku“, v probuzené jitřní radosti, že i „starý“ člověk může cítit novou vděčnost a naději. Symbolický, transcendentní a religiózní obsah je tak znovu poután a oživován jedinečným zážitkem subjektu. Transcendentní a imanentní dimenze chvíli spočívají v jednotě. 

Pozemsky řečeno: Stvořitel, Bůh a smysl věcí za horizontem světa – jak to vyjádřil Václav Havel – se potkává se smyslem věcí v přítomném okamžiku. V tu chvíli jsme doma. Jak to zachycuje například báseň Vladimíra Holana Zmrtvýchvstání. Alespoň pro mě vypráví o propojení posledních dějů a nadějí člověka s pozemským, tak pozemským ránem...

Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit

úděsné ječení trub a polnic?

Odpusť, Bože, ale utěšuju se,

že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků

bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout…

To potom zůstaneme ještě chvíli ležet...

První, kdo vstane,

bude maminka… Uslyšíme ji,

jak tichounce rozdělává oheň,

jak tichounce staví na plotnu vodu

a útulně bere z almárky kávový mlýnek.

Budeme zase doma.