Pobývání v neřádu

V dnešní době plné rozporů se lidé i národy uzavírají do svých pravd, aby se cítili v bezpečí, a k druhým se často stavějí nepřátelsky. Je třeba si přiznat, že jsme se ocitli na křižovatce příběhu, kterému říkáme liberální demokracie. Potřebujeme léčivé přerámování, aby setkání různých stran nevedlo k ničivému konfliktu, ale k možnostem nového soužití.

„Mír se v naší současné společnosti vyznačuje poklidem uspávajícího, infantilního a nabubřelého plyšáctví a zběsilého zahlcování podněty,“ píše James Hillman. Pokračuje v tom smyslu, že tento náš obranný mechanismus je jako surfování, jako plnění více úkolů najednou, jako porucha pozornosti, hyperaktivita. Vladař coby velkorysá metafora pro odpovědného občana a zúčastněného člena polis bude udržovat mysl soustředěnou, nerozptýlenou množstvím mírových zábav, a jeho psýché nebude ani otupělá, ani popírající... 


Mohu se odhalit?

V poslední době jsem si hlouběji uvědomil, že prostřednictvím této rubriky vedu vnitřní boj sám se sebou. Pokud to budu k sobě formulovat vlídněji, vedu se sebou dialog. Ale vlastně nejen se sebou, ale pomyslně snad také se svými čtenáři. Jenže nikdo moc neodpovídá. Není pro to vhodná platforma, není na to prostor a čas. To je celkem běžné, standardní. Občas mi někdo pošle vzkaz či komentář, to je vše. A pak vedu ještě jeden dialog s kolegyní editorkou, Markétou Stinglovou. Je v tom až neuvěřitelné dobrodružství, co já vnímám a považuji za srozumitelné a jasné a jak to vnímá ona. Vždy mě její opravy trochu znejistí. Popravdě si říkám „jsem já to ale vůl, že jsem to neviděl“ nebo „proč mi sakra zase nerozumí“. Nakonec vždy její opravy a návrhy považuji za důležité a jsem za ně vděčný, a to i přesto, že třeba některý odstavec či větu necháme v původní verzi. Netříbím si jen svůj jazyk. Zejména tříbím svého ducha, svou mysl, svou osobnost, včetně schopnosti přinášet čtenářům alespoň trochu z toho, co prožívá během psaní mé tělo. Je to důležité. Vím s jistotou, že mé psaní vychází z těla – z toho, co zakouším ze světa tělesně, co slyším, vidím, představuji si vnitřním zrakem. Nebýt toho, píšu zde možná více či méně moudré, ale rozhodně pouze seschlé (a pouze) myšlenky. I to, že jsem článek začal tímto odhalením, je součástí těla. Vnímám, jak to tělu dělá dobře, jak ho odkrývání činí svobodným, transparentním a intenzivněji dýchajícím. Není co skrývat. Mé články mě odhalují. Chci sám sebe odhalovat. Vnímám je jako nekončící příběh, jehož díly možná ne vždy navazují pro čtenáře, ale pro mě to jsou korálky mého života. Takto se s vámi sunu, měsíc po měsíci, případně s přestávkami, někam dál, někam jinam. A nebýt zpětné vazby editorky, sunu se bezohledně, tedy bez ohledu na prostředí, kterým mé řádky proplouvají. Zpětná vazba by mohla být bolestivě konfliktní. Ale já ji v tomto pojetí a bezpečném prostředí vnímám jako učení se. Akce, reakce. Vyjádření, oponentura, zpřesňování a osvobozující editace s vědomím dočasnosti platnosti uzavřeného textu. Jak pracujeme se zpětnou vazbou a konflikty v jiných kontextech? Tam, kde je nevnímáme jako dar, cennou službu, ba dokonce jako koexistenci dvou či více lidí, kteří se setkáváním proplétají a sukno jejich života je živým, již nerozlišeným tělem? Konflikt může být válkou, stejně jako láskou. 


Rození z konfliktu

Klient přichází na druhé sezení. Při prvním setkání jsem jeho přání či zakázku vnímal nejednoznačně. Relativně mladý, úspěšný, přemýšlivý, pečující. Nějaké nejistoty ohledně zdraví, pár náznaků pracovních konfliktů. Nic extrémně bolavého, nic extrémně rušivého. Ale přišel. V pozadí byla cítit nejistota, jemné obavy o sebe, o budoucnost. Ani druhé sezení nic zásadního neotevřelo. Netypická zakázka, kde cítíte tichou potřebu, jejíž hloubka není viditelná, spíš tušená. Je potřeba zatlačit? Sadou otázek vystřílet terč možností, kudy dál? Nebo je lepší odmítnout pokračování? Vždyť přece nesvítí červená. Chybí urgentnost. Nebo s tím nějak být a čekat? Tuto situaci můžeme chápat jako přechod z jedné fáze konfliktu do druhé. Rádi se pohybujeme v té první. Já jsem já, nemám problém, žiju v komfortu. Druhá fáze začíná spíš jen tušeným napětím. Něco se vyjevuje, vyžaduje mou pozornost. Snažím se před tím spíše schovat. Může se jednat o konflikt vnitřní povahy, něco narušuje hranici mého komfortu (mohu například odevzdat tento text, přestože jsem si sám vědom, že některé věty nemusí být úplně srozumitelné). Může jít také o konflikt s druhou osobou. Množí se nesoulad a neklid, začíná růst potřeba reagovat. Může jít rovněž o neklid celospolečenský. Zrovna jím procházíme. Volby jsou za námi, ale konflikt zůstává. Někteří dříve nespokojení jsou nyní spokojenější. Jiní se nyní mohou cítit frustrovaní a ti, kteří byli frustrovaní dříve, se mohou cítit v náladě až bojovné. Chtěli změnit režim, systém, základní hodnoty, řád. Tady jsme už rozhodně ve fázi dva. Strany konfliktu jsou zřejmé. Opravdu? 

Placená zóna

Martin Nawrath

je terapeut a facilitátor vzdělaný zejména v oblasti procesově orientované psychologie, inspiruje se také psychologií archetypální (James Hillman, Thomas Moore) a analytickou (C. G. Jung). V posledních letech se zaměřuje na propojení duševní péče s ochranou životního prostředí. Je spoluzakladatelem Klidem – institutu pro ekoterapii.

Související články