Online archiv

CRAIG CHALQUIST se věnuje ekoterapii, ekospiritualitě a také terrapsychologii. Povídali jsme si o tom, jak nás ovlivňuje místo, na němž stojíme, jak se proměňuje naše představivost a proč je dobré si připomínat, že příroda léčí.

V rodinách se vědomě i nevědomě setkáváme s různými typy odkazů, se stopami minulosti, které jsou stále živé. Některé nás formují odmalička, jiné nám vpadnou do života v době, kdy už máme vlastní partnery a děti. Jakou povahu naše dědictví může mít a je nutné ho předávat dál?

Čtení je mnohem víc než způsob, jak děti zabavit nebo uspat. Je to klíčový vklad do jejich vývoje, vztahů i bohatosti vnitřního světa.

V prosincové temnotě se rádi uchylujeme k příběhům na plátně či obrazovce. MARTINU NERADOVOU, překladatelku a tlumočnici z angličtiny, ohledně tohoto média jen tak něco nepřekvapí, zejména proto, že se léta podílí na přípravě mnoha českých filmových festivalů. Povídaly jsme si o útěšnosti společného sledování filmů, o proměnlivosti publika nebo o psychologických nástrahách titulkování.

V prostorách Rodičovské linky v úterý v podvečer zazvoní telefon. Volá maminka, která ještě před chvílí mluvila se svou dcerou o jejím sebepoškozování. Rozhovor neproběhl dobře. Dcera mlčela a brečela, máma na ni křičela. Ví, že křičela hodně. Je jí z toho špatně. Měla pocit, že prostě musí dceři vynadat, aby se probrala a přestala se „proboha“ řezat. Nebo aby aspoň nemlčela a řekla, co se jí děje. Konzultant na Rodičovské lince pozorně poslouchá. Zachytí v první řadě maminčiny intenzivní emoce. Nediví se jim. Otevře prostor pro rozhovor a také pro zklidnění.

Hraničním existenciálním zkušenostem je vystaven jak voják na frontě, tak dítě v kolébce, které trpí dlouhodobou či opakovanou nepřítomností matky, tedy hrůzou z opuštění. Podobné prožitky jsou vytěsňovány do nevědomí a mohou ovlivnit naše fungování v dospělosti. V léčbě pomáhá například konstelační práce či strukturované pohyby očí.

Jaký je náš civilizační mýtus, kulturní či rodinný příběh, který vyprávíme sami o sobě? Je posilující, nebo deprimující? Přibližuje nás k jiným lidem, nebo nás od nich izoluje? Nabízí nám perspektivu smysluplného završení, nebo načrtává beznadějné scénáře?

Proč je skutečná změna osobnosti tak těžká a nelze ji uspěchat? Podle Paula Watzlawicka to souvisí s existencí vyšší kognitivní roviny, která nám bývá dostupná pouze v záblescích. Ve své teorii čtyř stupňů vědění se Watzlawick zabývá různými podobami zakoušení smyslu.

Říká se, že když přivedeme na svět vlastní děti, začneme lépe chápat své rodiče. Také se předpokládá, že jak sami stárneme, učíme se více si vážit seniorů a toho, co prožili. Je to opravdu tak? A mohou nás inspirovat tradiční kultury?