Ještě jednu pohádku, prosím

Když se občas zeptám rodičů, jestli svým dětem čtou, často odpovídají, že by četli rádi, ale dítě knížka nezajímá: „Vrtí se u toho, odbíhají nebo rovnou řeknou, že je to nuda.“ V takových případech doporučuji vytrvat – nabídnout knihu znovu, klidně v jinou chvíli. Však ony se časem „chytnou“. Ovšem zásadní podmínkou toho, aby je to zaujalo, je kromě trpělivosti také radikální vyloučení obrazovky jako alternativy „nečtení“. Dítě, které má na výběr mezi dynamickým videem plným žvatlajících a poskakujících postaviček, a pomalu vyprávěným příběhem, si zvolí to první – ne proto, že je špatné nebo zkažené, ale protože jeho mozek touží po podobné stimulaci, na jakou je zvyklé z obrazovky. Pokud však kniha bude jediným večerním „zdrojem zážitků“, je velmi pravděpodobné, že si k ní postupně vytvoří vztah. A když se čtení stane rituálem, dítě ho bude vyžadovat – a dokonce mu propadne. Zamiluje se do příběhu i projevu rodiče, který – pochopitelně postupně uvadajícím hlasem – pravidelně předčítá. Přibližuje potomkovi slovíčka, která nikdy předtím neslyšel. Mění způsob mluvy podle toho, jakého hrdinu zrovna čte. Což ovšem není nezbytně nutné... Jak se mi nedávno svěřil můj syn: „Mami, rád vzpomínám na to, jak jsi mi četla, ale nesnášel jsem, když jsi měnila hlasy různým postavám. To bylo děsně creepy.“

Pouto s rodičem i emoční inteligence

Každé společné čtení je ve své podstatě navazování nové úrovně vztahu s dítětem. Vychází z blízkosti. Dítě sedí nebo leží hned vedle vás, v bezpečí, tělem se často dotýká toho vašeho. Vnímá váš hlas, rytmus řeči. Takové chvíle jsou intimní a nezapomenutelné.

Čtení se netýká jenom samotného obsahu knihy. Je to i čas, kdy se dítěti naplno věnujete. Je to konzistentní, soustředěná společná doba, která vám pomůže zpomalit, spojit se navzájem a sdílet emoce, napětí či zábavu, které vycházejí z příběhu. Dítě intenzivně vnímá, že stojí za váš čas a pozornost a má vás jenom pro sebe. A právě tento pocit bezpečí a blízkosti tvoří základ zdravé vazby, ze které dítě čerpá celý život. Podle studie American Academy of Pediatrics podporuje čtení dětem v raném věku rozvoj citové vazby mezi rodičem a dítětem a zlepšuje jejich socio-emoční dovednosti – například schopnost vyrovnat se s frustrací nebo zvládat konflikty. 

Příběhy dětem poskytují jazyk pro emoce. Když si čtou – nebo si nechávají číst – vyprávění o hrdinech, kteří mají z něčeho strach, mají vztek nebo něco ztratili, získají cenné nástroje, jak porozumět vlastním pocitům. Lidé, kteří často čtou beletrii, trénují empatii – čtení totiž posiluje schopnost vžít se do druhých. Knihy umožňují dětem bezpečně prozkoumat obtížná témata – smrt, přátelství, odloučení, nové sourozence, školní konflikty – v rámci příběhu, kde mají věci strukturu a obvykle i nějaké řešení. Mluvit „o někom jiném“ je totiž pro dítě mnohem snazší než mluvit o sobě.

Potrava pro mozek

Výzkum Betty Hart a Todda R. Risleyho z roku 1995 ukázal, že malé děti, které vyrůstají v prostředí bohatém na slova, k čemuž patří i čtení knih, slyší do tří let až o třicet milionů slov více než děti, kterým se nečte. Při poslechu příběhů navíc dítě aktivuje svou imaginaci, trénuje soustředění a rozvíjí schopnost vnímat dějovou strukturu, což později pomáhá při psaní vlastních textů, ale například i v matematickém uvažování. Děti, kterým se pravidelně čte, jsou zdatnější ve škole i při zvládání domácích úkolů. Získávají jednoznačnou výhodu oproti ostatním dětem: mají bohatší slovní zásobu, chápou základní stavební kameny jazyka, a tudíž i text s jeho souvislostmi, lépe rozumí světu a dokážou se i lépe vyjádřit. Jsou tak vybaveny dovednostmi, ze kterých budou těžit celý život.