Demokratický mír, nebo klid hřbitova?

Naše životy jsou plné konfliktních situací, od samého rána, kdy se probouzíme. Můžu si ještě trochu přispat? Co si mám vzít na sebe? Co teď a co potom? A to jsme ještě ani nevstoupili do kontaktu s ostatními. Paradoxně, čím jsme svobodnější, tím více rozporů musíme řešit. Příležitost pro konflikty dále dramaticky stoupne, když vyrazíme mezi ostatní lidi. Není divu, každý z nás má jiné hodnoty, zkušenosti i očekávání, a navíc často býváme v konkurenčním vztahu. 

Konflikty prožíváme na mnoha úrovních. Uvnitř sebe, s lidmi kolem i v rámci skupin, k nimž náležíme. Střety prostupují našimi životy a z různých úhlů se jimi zabývají různé obory. Psychologie nám poodkrývá mimo jiné tajemství konfliktů vnitřních, ale hlavní pozornost typicky soustředí na mezilidské soužití. Sociální psychologie rozpracovala dynamiku rozporů mezi skupinami, včetně takových témat, jako jsou stereotypy a předsudky. V tomto kontextu jsou přínosné i mnohé poznatky sociologů, kteří se jinak přednostně zabývají většími skupinami, fenoménem moci a nerovnostmi. To jsou témata blízká také politologii, jinak hlavně zaměřené na soupeření mezi ideologiemi, stranami a státy. Relativně nedávno se z ní dokonce vyčlenil samostatný směr – konfliktologie a studia míru (peace studies). Ta mají zase blízko k transkulturální psychologii a též k antropologii a jejímu pojetí kulturních tradic. A obloukem se vracíme zase k psychologii – k psychologii politické. Ta si navzdory svému názvu velice otevřeně půjčuje od všech společenských věd a pokouší se o vytváření ucelených multidisciplinárních pohledů.

Konflikty v nás 

Psychologie konfliktu začíná napětím mezi alternativami, mezi přitažlivostí a odporem, touhou a obavou. Vnitřní konflikt není nutně poruchou rozhodování; spíše jde o samozřejmý důsledek dynamiky prostředí i lidské motivace.

Podněty, které si vyžadují naši pozornost, bývají obecně buď příznivé, či nepříznivé. Není třeba nic moc řešit, pokud máme uniknout nebezpečí, nebo se naopak přiblížit k něčemu lákavému. Situace se však mnohdy komplikují. 

Ke klasickým konfliktům dochází, když je třeba volit mezi dvěma pozitivními nebo dvěma negativními podněty, které mají podobnou sílu. Známou ilustrací takové situace je Buridanův osel – hypotetické zvíře stojí mezi dvěma stejně vzdálenými a stejně lákavými hromadami sena, je neschopné se rozhodnout, a tak hladoví, zcela zaskočené absolutní symetrií a vyrovnanou hodnotou nabízených možností. Obdobnou nerozhodnost může pocítit člověk, který má možnost volit mezi dvěma zajímavými filmy nebo dvěma atraktivními partnery. Přitom tento typ konfliktu mezi dvěma pozitivy, approach–approach, považujeme za ten nejpříjemnější. 

Mnohem těžší bývají konflikty typu avoidance–avoidance, kdy se jedinec rozhoduje mezi dvěma negativními scénáři, například mezi dvěma druhy léčby těžké nemoci. Zde se nevybírá mezi dobry, ale mezi zly. Takový konflikt generuje frustraci, odklad rozhodnutí i tendenci hledat třetí cestu, která však bývá nedostupná.

Zajímavou dynamiku má konflikt typu approach–avoidance, kdy nás tentýž objekt současně přitahuje i odpuzuje. Možná si vzpomenete na okamžiky z vlastního života, kdy jste si nejen lámali hlavu, ale dokonce se chvíli pohybovali sem a tam, neboť jste se cítili zdálky přitahováni, ale zblízka odpuzováni. Dítě popojde ke psu, aby si ho pohladilo, ale pak zase se strachem poodstoupí. Sáhneme po zakázaném ovoci, ale místo doteku ruku opět stáhneme. 

Tuto oscilaci vysvětlily v minulém století klasické práce amerického psychologa N. E. Millera, nejdříve na laboratorních potkanech. Nabízel jim potravu, její dosažení však bylo provázeno elektrickou rankou. Důmyslný experiment ukázal, že i organismy se pohybují v jakési analogii geometrických prostorů a silových polí, které lze vyjádřit graficky (viz obrázek). Lákavý předmět provokuje k přiblížení: čím blíže mu jsme, tím více roste jeho atraktivita. Hrozivý podnět zase odpuzuje – a také tím silněji, čím jsme mu blíže. S přibližováním tedy stoupá jak intenzita těšení, tak obavy z možných negativních doprovodů. 

Vtip je v tom, že motivace vyhnout se hrozbě roste strměji než motivace přiblížit se k žádoucímu cíli – opatrnost je evolučně důležitější. Zdálky převažují klady objektu, ale zblízka obavy. I z ekonomické psychologie je známo, že vyhýbání se ztrátě má větší motivační sílu než směřování k zisku. Motivační vektory se nedaleko od cíle protnou v rovnovážném bodu, přičemž ještě krok před ním jsme přitahováni, ale krok za ním už odpuzováni. Výsledkem bývá oscilace – pohyb vpřed a zase vzad, jako když dítě zprvu k neznámému psovi přibíhá, ale nedaleko od něj se zarazí a ustoupí; mladík z odstupu přitahovaný hezkou dívkou rozpačitě couvne, ještě než ji osloví; a zákaznice střídavě přistupuje k pokladně a pak od ní zase odchází. Jsme hříčkami motivačních vektorů!