Odvaha být zranitelný

Pokud náhodou nejste v obraze, někoho „vyghostovat“ původně znamenalo náhle s ním ukončit komunikaci na sociálních sítích, po e-mailu, na Whatsappu a dalších komunikačních aplikacích. Prostě zmizíte jako duch (ghost). Přestanete reagovat, možná dotyčného ve svém zařízení zablokujete. A máte klid od něj i od problémů, konfliktů a střetů, které vám v komunikaci s ním hrozí. Už se tím nemusíte zabývat, hurá!

Jistě, jsou situace, kdy je přesně toto potřeba: například pokud jde o manipulátory, „vlezlé“ prodejce čehokoli, online stalkery (včetně dotěrných „ex“) nebo hejtry. Ale i tady se nabízí otázka, jestli tím vytoužený klid získáme. Náš „ex“ může začít obtěžovat osobně. Nebo vyděrač: „vyghostování“ nám nedá jistotu, že svou výhrůžku, například zveřejnění nějaké citlivé fotky, nesplní. V takových případech může být užitečné zkusit i standardní řešení reálného světa – požádat někoho o pomoc, podat podnět na policii a tak dál.

Nicméně v praxi se ukazuje, že online „vyghostování“ v řadě případů funguje podle očekávání. Ten, se kterým jsme se nepohodli a už to dál nechceme řešit, nejspíš pochopí. My máme klid. Co má on, to je nám jedno. 

Rozmohl se nám tady takový nešvar

Pokud se nám navíc „vyghostování“ v online komunikaci osvědčilo, proč ho nerozšířit? Třeba do pracovního života. Možná si tak ubereme část komunikační agendy, a to je přece efektivní. Anebo ne? Na LinkedInu mě zaujaly diskuse, v nichž si uchazeči o práci stěžovali, že zareagovali na náborový inzerát, poslali životopis, případně další požadované podklady, čekali, čekali – a nic. Anebo dostali pozvánku do užšího výběru, přišli k pohovoru a pak čekali, čekali – a nic. Řada pracovníků human resources napříč nejrůznějšími obory prostě odmítnuté uchazeče „vyghostuje“, tedy přeruší komunikace bez vysvětlení. Čekáš? Tak čekej, časem ti to snad dojde. 

Jiní pracovníci HR na LinkedInu takové praktiky naopak kritizovali a snažili se vysvětlit, že u nich se opravdu nic takového neděje. Nicméně v mnoha takto odmítnutých-neodmítnutých uchazečích vzrůstá nedůvěra a různé negativní emoce. Při opakovaném „vyghostování“ dojde patrně u nejednoho z nich i k poškození vlastní sebehodnoty. 

Způsob komunikace s uchazeči vždy něco vypovídá také o kultuře firmy jako celku… 

Komunikace „zády v tvář“

Co když se příště ocitneme v roli „vyghostovaného“ my?Přeneseme se lehce přes další nevyřešený konflikt a půjdeme dál? Staneme se v hledání online známých, kamarádů a partnerů obezřetnější, nebo se radši úplně stáhneme? A jak to budeme dělat ve fyzickém světě tváří v tvář? Riskneme další pokus, nebo vsadíme raději na komunikaci s AI, která je k dispozici 24/7, a navíc zvládá bezkonfliktní komunikační algoritmy a má naučený empatický slovník?

Na mezigeneračním setkání se studenty humanitních oborů vysokých škol nám jedna dívka vysvětlovala, jak ona a její vrstevníci přenášejí strategii „vyghostování“ do reálného života. Pokud prostě o něčem nebo s někým nechtějí mluvit, mlčky se otočí, odejdou a nechají tam toho člověka stát „jako tvrdé Y“.Naší sociální bublině aktivních šedesátníků to znělo naprosto neuvěřitelně. Nikdo z nás se s tím nesetkal. Mezi svými známými ani příbuznými mladé dospělé moc nemáme – naše děti jsou starší, vnoučata mladší. Nebo jsme ve funkčních rodinách ještě stále chráněni nějakými tradičnějšími konvencemi chování? Či dokonce máme to štěstí, že jsme si vytvořili vztahy, kde „vyghostovat“ netřeba?