Na vlně příběhu

Příslušníci západní postmoderní euroamerické kultury volí zpravidla mezi jedním ze dvou etiologických mýtů: tím o sedmi dnech, dvou lidech a jednom jablku, nebo tím o chytré opici, která se narovnala a rozhlédla po světě. Tato volba zrcadlí naši hodnotovou orientaci, ale v principu jsou oba příběhy našemu vezdejšímu životu tak vzdálené, že pro mnoho lidí nemají v podstatě žádný význam. Běžně se odkazujeme k mnohem bližším motivům: k pradědečkovi legionáři, který bojoval za republiku, k babičce odbojářce, která skrývala před gestapem zprávy z Londýna, k prarodičům, jimž kolektivizace sebrala půdu i smysl života, k rodičům, které uchvátil underground. Možná jsme pokračovateli velkého evropského mýtu o humanismu, individualitě a demokracii, o křesťanství, Římu, právním státu a rovných příležitostech, ale ještě více jsme dědicové naší vlastní rodinné kroniky. Náš kmen je příliš diverzifikovaný, než abychom se dokázali hodnověrně opřít o jeho kořeny. Jeho hodnoty jsou příliš abstraktní; sama jeho podstata vypovídá o otevřenosti, neustálé proměnlivosti, mnohotvárnosti – a eschatologii se spíše vyhýbá.

Navíc jsme přišli o vzácný nástroj udržování společného ohně kolektivního mýtu: nescházíme se a nevyprávíme ho. Vznikly o něm miliony stran textu, od Tomáše Akvinského přes Carla Gustava Junga po Martina Heideggera. Ale jen velmi málo z nás ho sdílí tváří v tvář, při společném rituálu obnovujícím jeho životadárnou sílu. Sekularizace, demokratizace a důraz na multikulturalismus, které umožnily rozkvést nesčetným utlačovaným a marginalizovaným příběhům, tento starý způsob sdílení zároveň odsunuly do pozadí. Není zkrátka už možné nalézt jednotící linku, snad až na obecnou představu humanismu zakotvenou v Chartě OSN, která ovšem sotva poslouží jako hořící pochodeň nového mýtu hrdiny. Nacházíme se v období hledání nového způsobu vyprávění společného mýtu, o nějž bychom se mohli – každý za sebe i kolektivně – opřít.

Výmluvnou reakcí na tuto skutečnost je současný proud v psychoterapii orientovaný na témata, jako je kolektivní trauma (zejména marginalizovaných skupin) a jeho léčení, dekolonizaci psychoterapie, odklon od důrazu na individuální terapeutické postoje spíše k sociálním otázkám, kolektivnímu léčení a ekocentrismu a také ke spiritualitě, představovaný širokým spektrem terapeutů a myslitelů od Gabora Matého přes Clarissu Pinkolu Estés, Billa Plotkina, Joannu Macy, Jennifer Mullan až po široké hnutí The Eternal Song a bezpočet dalších. Není bez zajímavosti, že pestrá paleta relativně nových přístupů vychází z velmi různorodých konceptů: postjungiánské psychologie, psychosomatické medicíny a výzkumného prostředí nebo od terapeutů z řad příslušníků původních obyvatel USA. Přesto nacházejí mnoho společných motivů. 

Delta s nesčetnými rameny

V takovém světě se tíha nároku na vyprávění příběhu života přesouvá do mnohem menších struktur – na úroveň nejbližšího kmene (přátel, profesního okruhu, církevního společenství) a především rodiny. Jakkoli můžeme svou spiritualitu a skrze ni obraz o sobě samých ve světě opírat o konkrétní náboženské systémy, v okamžiku, kdy se setkáme s jinými lidskými bytostmi, dojde tento koncept minimálně konfrontace. Naučili jsme se v takové situaci žít a respektovat mýty ostatních lidí, ale postrádáme jednotící proud, v němž bychom se vždy v okamžicích krize, ztráty smyslu, vyhoření nebo deprese „svezli“ společně se svým kmenem zhruba tím správným směrem. Nejsme jako společnost již jednolitou řekou, spíše pestrou deltou s nesčetnými rameny a proudy. Nedávný pohled na deltu řeky Neretvy mi připomněl, jak mimořádně plodné a pestré prostředí to je, ale pro osamělého chodce je pohyb v něm nesnadný. Může se po celé roky plavit po jednom z ramen v nejlepší víře, že se pohybuje správným směrem a správným způsobem, ale nemusí ani tušit, zda jsou poblíž i jiné čluny.