Transgenerační trauma

Správné fungování autonomního nervového systému, především u dětí, spočívá ve vyvážené a propojené regulaci sympatiku a parasympatiku. Zatímco v modu sympatiku je mobilizována energie k výdeji a krátkodobému výkonu, v modu parasympatiku přichází odpočinek a čerpání energie. Správná regulace nastává v bezpečí takzvané zelené zóny (můžeme si představit semafor). Termín zelená zóna ve významu bezpečného prostředí pochází z polyvagální teorie Stephena Porgese. Modelově je v zelené zóně možné navazovat bezpečné vazby, regenerovat síly. Po krátkodobém výdeji sil, který dokonce vitalizuje, následuje návrat do bezpečí, kde je v modu parasympatiku vitální energie znovu načerpána. Tak ve zkratce funguje zdravá regulace autonomního nervového systému. Další zóna je žlutá. Lze ji definovat jako zónu ohrožení. Zde se děje aktivace k boji, nebo k útěku. V červené zóně pak následkem přímého ohrožení života dochází k vypnutí těla, disociaci, sociálnímu odpojení a depresi.

Červená zóna se tedy nalézá tam, kde je člověk ve stavu traumatu. Autonomní nervový systému zamrzne v šoku. Nevrátí se již do bezpečí zelené zóny, ale začne se v ustrnutí zběsile „točit“ na existenciální hraně bytí a nebytí. Dochází tak k chronickému vyčerpávání organismu. Zdravá regulující funkce přechodu či přepnutí do modu čerpání energie není k dispozici. Pak ovšem hrozí naprostý kolaps nervového systému a ve stavu nejvyššího ohrožení nastává vypnutí všech funkcí. Můžeme si to představit jako pojistný systém chránící před přepětím. 

V takových případech už je daný jedinec odkázán na práci s traumatem, která na ustrnulý nervový systém přímo působí. Vitální síla se probouzí ze zamrznutí a bouřlivě – nejlépe v doprovodu strukturovaných pohybů očí (EMDR, EMI) – se dává znovu do pohybu. Pohyb vitální energie zároveň vynese veškeré emoce, které byly zamrzlé: zoufalství, vztek, strach a bezmoc. Tento náboj je však díky strukturovaným pohybům očí „rozředěn“ tak, že přestává být nesnesitelný; významně poklesne a v nejlepším případě zcela zmizí. Tím může být znovunastolena zdravá regulace sympatiku a parasympatiku v bezpečí zelené zóny.

Člověk prožívá různé věci, ale jen hraniční existenciální zkušenosti, tedy zkušenosti na hraně bytí a nebytí, mohou způsobit šok a následnou disociaci. V odpovědi na situace, kdy je bezprostředně ohrožen život, existují totiž jen tři základní reakce kmenového mozku (který máme společný s plazy) pro přežití: útok jako forma obrany, útěk a ustrnutí v šoku neboli zamrznutí. Velmi přesně to popsal Peter Levine.

Hraničním existenciálním zkušenostem je vystaven jak voják na frontě, tak dítě v kolébce trpící dlouhou nepřítomností matky, tedy hrůzou z prázdnoty. Kromě toho jsme vystaveni transgeneračnímu přenosu traumat a jejich následků, jak už prokázaly mnohé dlouhodobě pojaté vědecké studie. Úhrnem lze konstatovat, že sice neneseme žádnou vinu za to, co se stalo našim předkům, ani za to, co oni spáchali na jiných. Paradoxně však máme plnou odpovědnost za následky, které to má v našem životě. Už jen proto, že tu není nikdo – kromě našich dětí a vnuků –, kdo by to nesl za nás. Dalším paradoxem je ovšem skutečnost, že ačkoli neseme plnou odpovědnost za následky vlastních i transgeneračních traumat, naše dospělé vědomí nemá prostředky k tomu, aby se dokázalo vyrovnat s následky traumatické zátěže, vytěsněné v nevědomí. Nevědomí se totiž rozprostírá mimo dosah vědomí. Zde je vědomí zcela odkázáno na metody práce s nevědomím, jež dalece přesahují jeho úzce ohraničený rámec.