Čtyři podoby smyslu

Pragmatika lidské komunikace z roku 1967 je známá kniha autorského týmu kolem amerického psychoterapeuta Paula Watzlawicka, který proslul svými výzkumy v oblasti komunikace a rodinné terapie. V epilogu této publikace se Watzlawick pouští hloub na fascinující území filozofie a navrhuje několik závěrů, které se týkají naší existence a jejího přesahu do míst, pro která už do značné míry postrádáme slova. Přesahu se ostatně týká sám termín „pragmatika“ – tedy věda o tom, jak je význam komunikace ovlivňován kontextem, v němž k ní dochází.

Vědění prvního, druhého a třetího řádu

Watzlawick v závěru knihy hovoří o různých stupních vědění. Vypomáhá si přitom příkladem průkopnických výzkumů spojených s ruským fyziologem I. P. Pavlovem s učením psů z první čtvrtiny dvacátého století. V jednom experimentu se pes naučí, že spolu s vyobrazením kruhu dostane jídlo, zatímco když vidí elipsu, jídlo je mu odepřeno. Postupně se kruh, jenž je psovi ukazován, začíná stále více podobat elipse, dokud to nedojde do bodu, kdy jsou od sebe oba tvary prakticky nerozlišitelné. Dosud klidný pes začíná kňučet, vrtět se, zuřivě štěkat a rozbíjet experimentální zařízení – chování, které se dříve neobjevilo. Nové učení, jak rozlišovat kruhy a elipsy, probíhá dvakrát pomaleji než poprvé. V souvislosti s tímto psím chováním se hovoří o experimentální neuróze.

Watzlawick na příkladu ukazuje svou teorii různých stupňů vědění. Vědění prvního řádu psovi zprostředkovávají jeho smysly: vnímá kruh nebo elipsu. Jedná se o smyslové uvědomování, vědění něčeho. Pes však vjemům dává význam, souvisejí s jeho libostí a nelibostí – dokonce mají význam pro přežití, protože kruh znamená potravu, elipsa její nepřítomnost. Jde o vědění druhého řádu: vědění o něčem nebo také vědění o vědění, tedy metavědění.

Třetí řád je potom takový, že pes na základě své teorie o kruhu a elipse vyvodí: „Na světě jsem v bezpečí, pokud umím rozlišit kruh od elipsy.“ Jedná se o vědění o vědění druhého řádu, tedy metametavědění, vědění třetího řádu. Z celkového počtu významů, které přisuzujeme objektům okolního světa, si vytváříme víceméně soudržný obraz neboli „smysl života“. Pro něj není ani tak podstatné, co v něm má jaký význam (pes by mohl být trénován opačně, tedy tak, že potravu a příjemné pocity pro něj bude představovat elipsa, a dokonce by se mohly oba významy v experimentu postupně střídat), nýbrž to, že psovi dává smysl způsob dekódování smyslu. Můžeme hovořit o smyslu v sémantickém významu (vědění druhého řádu) a ve smyslu existencialistickém (vědění třetího řádu).

Psí nevoli pomůže vysvětlit jiný Watzlawickův příklad. Jeho spolupracovnice Janet Bavelasová uspořádala následující experiment: pokusná osoba má přijít na to, v jakém pořadí je třeba mačkat tlačítka na jistém zařízení. Svůj úspěch pozná tak, že se rozezní tón bzučáku. Aniž to však tato osoba ví, bzučák se rozeznívá čistě náhodně, jen k tomu v průběhu experimentu dochází stále častěji, což v osobě vyvolává mylný dojem, že přišla na žádané pravidlo. V experimentu se ukazuje, že každá pokusná osoba si rychle utvoří názor na situaci – vědění třetího řádu – a že poté, co se dozví, že pořadí, v jakém tlačítka mačkala, nemělo žádný vliv na zvuk bzučáku, se svého názoru jen neochotně vzdává.