Mám chuť rozdělat oheň

Čím v poslední době žijete? 

Musím především říct, že to, co se děje v naší zemi – tedy ve Spojených státech amerických –, vnímám jako naprostou katastrofu. Dělám všechno pro to, abych se i nadále připravoval na cokoli, co přijde. Starám se o zranitelné lidi a také o ty, na něž významně dopadají změny současné politické administrativy, včetně mých blízkých. Moje kolegyně přišla o práci, a tak jsem jí nabídl, že může bydlet u mě... Snažím se normálně pokračovat ve výuce a psaní.

Jak byste se českým čtenářům popsal? Čemu se věnujete?

V současnosti pracuji na plný úvazek na jedné univerzitě. Vedu program zaměřený na vědomí, psychologii a transformaci. Učím, píšu. Před lety jsme s kolegyní Lindou Buzzell vydali knihu o ekoterapii. Teď pracujeme na knize o ekospiritualitě. Je velmi široce pojatá. Není v souladu s žádnou konkrétní vírou ani náboženstvím, spíš se zaměřuje na uvědomění si posvátného rozměru našich zkušeností v přírodním světě, na vnímání krásy, zázraků a podobně. 

Jak se stalo, že se nyní více zaměřujete na ekospiritualitu? Co vás k tomu vedlo? 

Vždycky jsem se tomuto směru věnoval, jen jsem o tom příliš nemluvil. Odmalička pro mě příroda byla bezpečným místem. Vyrůstal jsem v chaotickém a násilnickém domově, proto jsem byl hodně venku. Od útlého dětství jsem si uvědomoval, že když se dívám na stromy, ptáky a další stvoření, vtahují mě do přítomnosti víc než materiální předměty. Spiritualitu chápu velmi široce – jako cestu k našemu vyššímu já, možnost více se otevřít tomu, kým jsme. A takové prožitky bývají v mých očích spojené s pobytem v přírodě. 

Termín ekoterapie poprvé použil Howard Clinebell v roce 1996. Naše kniha vyšla v roce 2008. Od té doby, co jsme ji s Lindou dali dohromady, proběhlo mnoho výzkumů týkajících se toho, proč a jak je dobré se znovu spojit s přírodním světem. Hodně lidí dnes o ekoterapii píše, zkoumá ji. Trochu jsme se svezli na vlně. Myslím, že jsme to všechno nezpůsobili. Jen jsme měli dobré načasování. Povídali jsme si o úžasu a tak...

Craig Chalquist 
působí jako akademický ředitel programu Vědomí, psychologie a transformace na National University v Kalifornii ve Spojených státech amerických. Ve svém psaní i ve výuce se dotýká psychologie, příběhů a představivosti. Má dva doktoráty, jeden v oboru hlubinné psychologie a druhý ve filozofii a náboženství se zaměřením na filozofii, kosmologii a vědomí.

Ekospiritualita může být také spojena s transformací, tedy s tím, co učíte na univerzitě. Je to tak?

Lidé v kontaktu s přírodou mluví o transcendentních zážitcích, třeba v přítomnosti koní nebo při práci na zahradě. U nás na univerzitě se otázkami transformace zabývají ještě asi dva další učitelé. Ekoterapie a ekopsychologie sem přirozeně zapadají. 

Jak jste se k ekoterapii dostal?

Znovu se musím zmínit o Lindě. Když jsem pracoval na svém prvním doktorátu, nebyl jsem si jistý, čemu se věnovat. Věděl jsem, že téma musí souviset s psychologií... a postupně mě začala zajímat ekopsychologie, tedy pole, z něhož ekoterapie vyrůstá. V jistém ohledu si můžeme ekoterapii představit jako aplikovanou ekopsychologii. Před pětadvaceti lety jsem hltal všechno, co ekopsychologie týkalo, a pak mi došlo, že Linda se teoretickým tématům věnuje prakticky. Ani naše kniha není teoretická – je zaměřená spíš prakticky. Howard Clinebell původně ekoterapii definoval jako „navazování léčivého vztahu se Zemí“. Snažili jsme se definici rozšířit na ekologický kruh vzájemnosti, což vede zpátky k dialogu s přírodou – tato cesta v sobě také zahrnuje aspekt léčení. 

Mohl byste ekoterapii víc rozvést? Třeba se podělit o své zkušenosti, praktiky a podobně?

Když jsem byl v psychoterapeutickém výcviku, v jednu chvíli jsem se vypořádával s depresivní fází, která souvisela s několika životními ztrátami. V terapii začalo být mému terapeutovi jasné, že jsem emočně plochý. Asi rok jsem užíval medikaci, která mi napřed příliš nepomáhala – což neznamená, že jsem proti lékům. 

Můj táta byl skvělý zahradník, a tak jsem se rozhodl dozvědět se něco víc právě o zahradničení. Udělalo se mi lépe, a nakonec jsem léky vysadil. Pro mě je zajímavé, jak se v tomto ohledu naše terapeutické paradigma za posledních několik let posunulo. Můj terapeut se mě nikdy neptal, kolik času trávím v kontaktu s přírodou, s půdou, s rostlinami nebo zvířaty. Nebyla to jeho chyba, takoví jsme byli všichni. Ale ekoterapie se takto ptá běžně.