V prosincové temnotě se rádi uchylujeme k příběhům na plátně či obrazovce. MARTINU NERADOVOU, překladatelku a tlumočnici z angličtiny, ohledně tohoto média jen tak něco nepřekvapí, zejména proto, že se léta podílí na přípravě mnoha českých filmových festivalů. Povídaly jsme si o útěšnosti společného sledování filmů, o proměnlivosti publika nebo o psychologických nástrahách titulkování.
Bez tvého významného přispění se neobejde snad žádný český filmový festival. Proč sis tuto práci vybrala? Co je pro tebe na filmu jedinečného?
Velký vliv na mě měla devadesátá léta, kdy se najednou otevřel svět a na druhém programu televize začali pouštět všechny ty úžasné a slavné snímky. Tehdy jsem je sledovala především otitulkované. Pak jsem pobývala nějaký čas v Anglii, vystudovala translatologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, začala pracovat pro tehdejší první české filmové festivaly – a postupně jsem začala mít výhrady k tomu, jak titulky vypadaly. Pak už to pokračovalo celkem přirozeně. Na filmu mě zajímá především objevování nových světů, vyprávění příběhů vizuální formou, na rozdíl od psaného slova.
Proč lidé pořád tak rádi chodí do kina? S malými artovými podniky už jsme se několikrát loučili, naposledy za pandemie, ale pokaždé přežily a zdá se, že se jim daří. A podobně i filmovým festivalům.
Myslím si, že paradoxně větší problém než artová kina mají multiplexy, protože je to pro hodně rodin opravdu drahá záležitost. Naopak do artových kin chodí úplně jiné publikum, které vyhledává nejen odlišné filmy, ale často i společný zážitek. Dívat se na film doma je něco jiného, než když ho zhlédneme se spoustou dalších lidí a přitom slyšíme a vidíme jejich reakce. Alespoň u mě to tak je. Návštěvu kina považuji za svého druhu společenskou událost, příležitost k setkávání před projekcí nebo po ní. Stejně jako když jdu třeba do divadla.
Martina Neradová
vystudovala politologii a překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se překladům krásné literatury, divadelních her a výstavních katalogů a spolupracuje s mnoha českými filmovými festivaly – překládá filmové scénáře, tlumočí debaty s tvůrci, titulkuje filmy.
Není to jedna z takových posledních výsep kulturní sounáležitosti v dnešní odosobněné době? Stále častěji vídám, že lidé při diskusi po projekci kladou otázky, diskutují, oslovují tvůrce.
Podle mě to podobně funguje i na některých festivalech nebo na kulturních akcích, kde se lidé sejdou za určitým účelem, ať jsou to koncerty, nebo třeba besedy na nejrůznější témata. Dnešní filmové publikum se skutečně rádo ptá. A nejen dospělí, ale i poměrně malé děti, což mě překvapuje, třeba na Anifilmu nebo ve Zlíně. Mají mnohem víc sebevědomí, než jsme měli my v jejich věku. Neostýchají se přihlásit a mají často velmi chytré otázky.
Co se z tvého pohledu ve filmové branži za dobu, co se v ní pohybuješ, změnilo?
Změnilo se toho poměrně hodně, především s rozvojem nových technologií. V této souvislosti se mluví o demokratizaci filmu, což má samozřejmě svoje pozitiva. Natáčet dnes může doslova každý, stačí mu k tomu mobilní telefon. Ale má to i hodně stinných stránek – takový adept na filmového tvůrce nemusí nutně umět řemeslo, což vede k určité povrchnosti. Když použiji jako příklad třeba dokumentární film, vnímám u něj jako velký zlom období arabského jara, kdy se vyrojila spousta dokumentů, které samozřejmě zachycují určitý moment, ale jedná se jen o sled záběrů – divák vidí účastníky demonstrace, ale vlastně se nedozví víc o pozadí událostí. Důraz se klade na rychlost na úkor sdělení.
V hraném filmu zase vládnou koprodukce. Zejména ve střední Evropě je přece jenom míň peněz na filmy. Když chce dnes někdo natočit film třeba v České republice, často musí hledat partnery i jinde. Bohužel to vede k tomu, že mu do práce mluví víc lidí a občas se objevují dějové linky trošku „na sílu“. Najednou se vynoří třeba tetička z Polska, za kterou se musí jet. Filmu to vůbec nic nepřidá, ale mnohé hned napadne: jasně, máte koprodukci s Polskem.
Další věc, kterou dnešním filmům vyčítám, je dlouhá stopáž. Klasický filmový materiál, celuloid, byl drahý, což dnes není problém. Na umění střihu buď už není čas, nebo střihači nemají střihačskou školu, aby to zvládli, aby opravdu dokázali vypíchnout to podstatné.
Při vzniku filmu také často absentuje dramaturg, nebo tedy dramaturg, který skutečně odvádí svoji práci, a výsledek pak bývá rozpačitý. To mě mrzí.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.