Mlčení dědíme, otevřenost se učíme

Pomoc pro rodiče

Na Rodičovskou linku se obracejí rodiče, kteří potřebují probrat cokoli ohledně dětí. Na první pohled se může zdát, že chtějí hlavně informace. Jistě, ty hrají velkou roli, například ve chvílích, kdy řešíme sociálně-právní otázky, spory v péči o dítě a podobně. Vedle informační roviny je však pro rodiče zásadní i rovina podpory a přijetí. Ani rodič si v nové, náročné a nepříjemné situaci nemusí hned vědět rady. Oproti dobám našich rodičů a prarodičů informace máme a je to dobře. Na druhou stranu, ruku na srdce, dokážeme se v tom všem, co na nás vyskakuje na sociálních sítích, v médiích i v odborné literatuře vyznat? Umíme rozlišit, co je opravdu důležité a co se hodí na situaci, která nás trápí? To může být výzva i pro odborníka na psychické zdraví.

Výzva a také tlak. Ve chvíli, kdy jde o naše vlastní děti, emoce bývají intenzivní. Aby rodič mohl být pro své dítě oporou a pomoci mu, je nezbytné, aby měl podporu také on sám. Včetně bezpečného prostoru, v němž by svou nejistotu či strach přiznal a nemusel se obhajovat. Ve chvíli, kdy se podaří rodiče zklidnit a posílit, můžeme společně snáze hledat cestu k pomoci pro dítě. Všichni známe poučku o kyslíkové masce v letadle. I mimo krizové situace má svou pravdu a váhu.

Odvaha komunikovat

Generace dnešních dětí a mladých lidí velmi často dostává nálepky „sněhových vloček“, „křehkosti“, dokonce se někdy říká, že jsou slabí. Většinou si každý pod takovým termínem představí něco trochu jiného, a to včetně odborníků. Nevím, jestli bych takové označení použila. Ano, dnešní děti a mladí jsou v lecčem jiní, než bývala generace jejich rodičů a prarodičů. Na druhou stranu vyrůstají v jiném světě, čelí jiným výzvám než generace předcházející. Umí se mnohem více a lépe podívat na své prožívání, pojmenovat své emoce – a vůbec si uvědomit, že je mají. Častěji se dětí ptáme, jak se cítí a co si myslí. A ony odpovídají. Mají zájem o to porozumět samy sobě. Je už pak na nás, jak jejich odpovědi uchopíme. Jak zareagujeme. Můžeme reagovat popřením, zlehčením situace, přehozením viny na dítě. To je určitý obranný mechanismus nás samých, je to nejsnazší cesta, jak nemuset jít do hloubky. Ať už problému, či emocí. Protože když do té hloubky při rozhovoru pronikneme, musíme být připraveni čelit tomu, co může přijít. Můžeme se potkat s vlastním strachem, nejistotami i hranicemi.

Cesta kupředu 

Jako rodiče jsme předali svým dětem mnoho ze sebe. A také z generací před námi. Naše děti, stejně jako my, dědí nejenom geny, temperament, určité sklony a rysy povahy. Všichni dědíme častokrát i zátěž, která rodinu provází z generace na generaci. Může jít o nevědomky přijaté vzorce chování, myšlení a přesvědčení – ty, které posilují a v nichž se předává dobrá zkušenost, ale i ty nevhodné, problematické a zátěžové.

Oproti generacím před námi máme jednu zásadní výhodu. Dnes víc rozumíme tomu, jak důležité je duševní zdraví a jak křehká může být jeho rovnováha. Už víme, že nezůstávat na trápení sami je první krok. Připustit si, že potřebujeme pomoc, je akt odvahy. A zkusit o tom mluvit – to je krok druhý. Ale ten často bývá nejtěžší. Znamená totiž překonat vnitřní bariéry: stud, zlehčování, mlčení. V mnoha rodinách se o problémech nemluvilo. Mlčelo se o tom, co bolí. O tom, co se opakuje. A co se možná dědí. Jenže právě mlčení často nese bolest dál.

Linka bezpečí může být prostorem, kde se mlčení přerušuje. Místo, kde se i dítě může poprvé odvážit říct: „Je mi těžko.“ A právě v takovém okamžiku se něco hlubokého mění.

Překonat své pocity a otevřít se není snadné. A právě proto je tak důležité, aby první, co člověk zažije, bylo přijetí. Když se to podaří, cesta může začít. Někdy je krátká, jindy klikatá, ale směřuje kupředu. A za námi může zůstávat to, co nás – i generace před námi – tížilo. Protože to, co se v jedné generaci přetrhne, už další nemusí nést dál.