Zodpovědnost napříč generacemi

Je to pár let od chvíle, co odešla moje babička. Na sklonku života trpěla neurodegenerativním onemocněním – demencí. Poslední roky před odchodem nebyly jednoduché. Stále častější momenty zmatení poukazovaly na rostoucí potřebu péče. Občas na mou adresu utrousila nějakou jedovatou poznámku – a já jsem se snažila nebrat si ji osobně. Dobře jsem totiž věděla, že babička se chtě nechtě ztrácí v neznámých vodách svého podvědomí, se kterým reálně nikdy nepřišla do vědomého kontaktu. Upřímně řečeno, nejspíš ani nemohla – nebyl čas. 

Babička se narodila v první polovině dvacátého století, těsně před druhou světovou válkou, do režimu, který člověku nedával na vybranou. Předurčoval, kým se kdo má stát. Jako dceru truhláře ji poslali na obchodní akademii. Nikdo se neptal, zda je to práce, kterou by chtěla dělat, nedej bože jestli je to něco, co by ji bavilo. Půjdeš dělat, co je potřeba.
Není divu, že moji generaci doma odmalička učili o hodnotě svobody. Naši předci si do morku kostí prožili nejrůznější formy toho, jaké to je, když člověk o svobodu přijde. Když válka vezme otce rodiny, když znárodnění uzurpuje majetek, střechu nad hlavou a zároveň tak sebere i bezpečí. Když vládu nad životem přebere politická moc.
Jsem porevoluční dítě. Jsem z generace, která se narodila do osvobozené země, demokratické republiky. Celý život mám na výběr, mohu činit volby na základě svého nejlepšího mínění. Taková doba nejspíš nemá v historii obdoby. Pravděpodobně nikdy předtím nebylo tak jednoduché svobodně volit a pak svá rozhodnutí žít. „Můžeš být, kým chceš.“ Požehnání a břemeno zároveň. Tento v jistém smyslu danajský dar totiž také znamená, že získáváme zodpovědnost za to, kým se stáváme. A právě tady někde možná leží kámen úrazu. 

Technologie a vývojová mezera 

Poprosila jsem ChatGPT, aby mi vyhledal nějaké citáty českých osobností, které v průběhu dějin vyjadřovaly svůj názor na vztah k předkům. Z prstu si jich vycucal hned několik, například „co jsme my, byli naši předkové; co budou naši potomci, záleží na nás“. Toto moudro podle chatu shrnovalo myšlenky J. A. Komenského a mně se zalíbilo. Ale když jsem chtěla údaj ověřit, odpověď umělé inteligence se změnila – prý to řekl spíš Karel Čapek. Způsob, jakým ChatGPT zachází s informacemi, by se snad mohl připodobnit volebním programům dnešních politiků. Z jistého úhlu by to pravda být mohla, ovšem z jiného ne. Každopádně budeme tvrdit, že chyba je na straně čtenáře. 

Otázkou zůstává, zdali jsme schopni takovou rétoriku rozpoznat. Moje babička vyrostla v dobách totalitní cenzury, železnou oponou prošlo velmi omezené množství produktů či informací. Generace našich předků neměly moc na výběr – tehdy lidé prostě dělali, co bylo třeba. Jenže co teď, když je všeho všude přehršel, až z marketingu přechází zrak? Jak ve změti mediálních tvrzení rozpoznat, kde je pravda? Jak zůstat dostatečně obezřetní a kritičtí k informacím, jimiž dnes tepe veřejný prostor a které vydechuje ChatGPT?  

Během babiččina života „to vzal technologický rozkvět hopem“. Telefony, televize, počítače, internet. Zažila to všechno. A nejen to – i mnoho dalšího. Nové materiály, například plasty, ale i chemické postřiky, miliony produktů, které činí náš život pohodlnějším, byť za vysokou cenu upadajícího lidského genomu a životního prostředí, za kterou pravděpodobně nejvyšší měrou zaplatí příští generace.