Rodinná dědictví

Toto zamyšlení zahájíme odkazy hmotnými, které sice dokážou rozbouřit emoce, nicméně bývají snáze uchopitelné než dědictví psychické, nehmotné, a hledání řešení je u nich jednodušší. „Měla jsem klienta, mladého muže, jemuž dědeček nabídl auto – veterána, kterého si celý život hýčkal, a měl pocit, že je to poklad, rodinné zlato,“ popisuje psycholožka a terapeutka Eva Boháčková. „Jeho syn auto odmítl, dědeček se tím cítil dotčený, a tak se upnul na vnuka. Chtěl mu svého veterána přenechat jako svátost. Vnukova reakce byla nejdřív stejná jako otcova, ale po nějaké době mi volal, že si veterána od dědy přece jen vzal. Říkal mi, že neví, co s ním bude dělat, ale někde uvnitř mu bylo ‚strašně dobře‘. Díky tomu vlastně došlo k usmíření ob generaci. Věřím, že děda mohl v klidu odejít a vnuk věděl, že udělal něco správně. Je to kousek skládanky – a co on s veteránem bude dál dělat, už není tak důležité. Dědictví se předalo, emoce byly usmířeny.“ 

Hmotné dědictví nebo různé rodinné cennosti, které ještě za svého života rodiče předávají potomkům, se mohou stát prokletím pro vztahy mezi dospělými sourozenci a jejich rodinami. Zvlášť pokud jde o šperky, obrazy a další položky, které jsou jen v jednom exempláři a nedají se fyzicky rozdělit. „Často vznikají pocity křivdy a nespravedlnosti, protože jeden dostal, druhý ne. Těmto emocím navíc ostatní nedávají takový prostor, jaký by si ty emoce zasloužily. Ke zmírnění napětí dává příležitost například takzvaný syndrom výročí – den, kdy ke zmíněné události došlo – nebo různé společné rodinné akce jako pohřby, svatby nebo výročí svateb, křtiny a oslavy. Když se takové setkání povede, klienti mi říkají, že vztahy se skutečně zklidnily,“ potvrzuje psycholožka.

K potenciálním danajským darům mohou patřit i různé sbírky – angličáků, mašinek, kuchařek, porcelánu nebo třeba háčkovaných deček po babičce, o které obdarovaní nemají zájem, nemají na ně doma místo nebo vědí, že je nebudou používat. „Někteří lidé v takové situaci tíhnou ke dvěma extrémům,“ říká Eva Boháčková. „Prvním je totální ignorace a jasné rozhodnutí všechno bez pardonu vyhodit. Druhým je snaha všechno si z úcty k rodičům a prarodičům nechat, protože to pro ně něco znamenalo – což ovšem může působit problémy. Situaci rozhodně nepomáhá, když příslušníci starší generace tlačí na pilu stylem: ‚Jestli tohle vyhodíš, dědeček se bude v hrobě obracet.‘“

Zlatá střední cesta vede ke společným úvahám, co se komu může hodit, případně jak se dají předměty dále využít – knihy odvézt do Knihobotu, porcelánový servis nabídnout do starožitnictví, leccos najde uplatnění v bazaru, prodá se přes internet, předměty lze také darovat za odvoz nebo vyčlenit k dobročinným účelům. I sběrné dvory mívají prostor pro nepoškozené věci, které si mohou zájemci zdarma odnést. Dobrým rodinným vztahům prospívá, když se na řešení podle svých možností podílejí všichni, jichž se otázka týká. 

Předávání dovedností a hodnot 

Mezigenerační kontinuita jako předávání znalostí, schopností, hodnot i tradic bývala v minulosti běžná. Zájem o její zkoumání začal až v průběhu sedmdesátých let 20. století v reakci na změny životního stylu. Na jedné straně se díky delší době dožití prodloužil čas na mezigenerační učení, na straně druhé je soužití generací podstatně méně časté, takže reálných příležitostí ubývá. V novém miléniu přinesla digitalizace změny, které v řadě oborů vyžadují učení spíše celoživotní napříč generacemi, ale i další změny v životním stylu rodin. 

Dokládá to i průzkum hodnotové orientace Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2023. Oproti datům z roku 1990 se určité posuny hodnot ukázaly. Například mít zajímavou práci je důležité pro 96 % respondentů, zatímco v roce 1990 to bylo jen 88 %. Rapidně vzrostla hodnota položek „žít příjemně, užívat si“ (91 % oproti 67 %), „mít hlavně čas na své koníčky a zájmy“ (86 % oproti 67 %), ale i „podílet se na zlepšování života v místě bydliště“ (81 % oproti 70 %), „aktivně se podílet na ochraně přírody“ (83 % oproti 61 % v roce 1994, kdy byla položka poprvé zařazena) nebo „podávat perfektní profesionální výkon“ (84 % oproti 79 % roku 1990). Hodnoty jako žít spokojeně v rodině, mít přátele, se kterými si dobře rozumím, pomáhat rodině a přátelům však zůstávají na prvních příčkách důležitosti stále. 

Autoři průzkumu poukazují na to, že rodina a soukromý život jsou důležitější pro starší generaci oproti práci a životním strategiím (cíle a plány a jak jich v rámci daných podmínek dosáhnout), které hrají větší roli v životě mladších. Hodnoty vázané na profesní kariéru mají vyšší důležitost pro muže, zatímco v rodinném životě a dalších oblastech s potenciálním rizikem genderového stereotypu se rozdíly mezi pohlavími neprojevily.