Propojení

Je volební večer a já v dobré náladě a na podpatcích vyrážím oslavit pětatřicáté výročí založení Nakladatelství Portál. V taxi se dávám do řeči s řidičem a brzy se dostáváme k tématu právě ukončených voleb. „Tak jak jste spokojený s výsledky?“ ptám se. „Koho jste volil?“ Debata najednou začne váznout a já si s hrůzou uvědomuji, že nejsem v terapeutickém křesle a že můj autentický zájem mohl být špatně pochopen. Po chvíli ale zjišťuji, že osobně poznávám prvního „motoristu“. Skvělé! V mé pětikoaliční společenské bublině se na jiný názor těžko narazí, takže toto si nemůžu nechat ujít.

Mluvíme spolu o sociálních sítích, o tom, jak je svět rozbitý a co všechno by mělo být jinak. Docela často se shodneme. Taxikář má jasno v tom, že se nikomu nedá věřit, a volí někoho nového, neokoukaného. Baví mě to. Jeho volbě se snažím porozumět. Nakonec spolu strávíme dvacet minut rozhovorem, který sice nezmění preference ani jednoho z nás, ale přesto alespoň trochu zasype ten hluboký příkop, který mezi lidmi dlouhodobě vykopávají algoritmy.

Respektující atmosféra 

Je smutnou realitou, že i profese, které se věnují péči o duševní zdraví, jsou již několik let poměrně významně nepropojené. Psychiatři, kliničtí psychologové, ostatní psychologové a psychoterapeuti těžko nachází společnou půdu pro odborné diskuse či výměny názorů na to, co se v oblasti duševního zdraví děje a jak bychom mohli účinně pomáhat. Neshodneme se na legislativním pojetí péče, máme jiné etické kodexy, jinak vidíme svět i lidské strádání. Na úrovni odborných společností probíhají letité spory, které se přenáší do veřejného prostoru a nikomu nepomáhají.

Nic však není ztraceno. Pár dní po svém setkání s taxikářem jsem se zúčastnila konference Propojení, kterou uspořádal Český institut biosyntézy. Organizátorkám se skvěle podařilo dostat pod jednu střechu odbornice z různých psychoterapeutických směrů a zástupce různých profesí a pohledů na psychoterapii. Na jednom pódiu tak mohli vystupovat relativně čerství absolventi výcviku s ostřílenými seniorními terapeutkami. Podařilo se vytvořit respektující atmosféru, ve které má každý svoje místo a může společenství přinášet svůj úhel pohledu a svobodně se zamýšlet i nad jinými. A to navzdory různým typům vzdělání, odborné průpravy či profesnímu působišti.

A já si kladu otázku, co jako psychoterapeuti můžeme světu nabízet, aby se nám všem lépe žilo?