Prostor mezi námi

Nevěřila bych tomu před pár lety, ale teď se to stává realitou: jak stárnu a dostávám se za pomyslnou polovinu života (Bůh ví), začínám víc přemýšlet, možná i jaksi mimoděk, neplánovaně, o stopách, které po sobě zanechám. Celkově o tom, co po mně případně zůstane. Mám na mysli hlavně své syny, ale týká se to i věcí, které doma denně míjím, toho, co užívám a beru do rukou. Dumám, řekněme, o statcích, které mě určitým způsobem také definují, protože jsem si je vybrala, pořídila a užívám je ráda.

Možná je to však celé relativní – jaký příběh by si asi vyprávěl někdo za dvě tři generace o mém životě, kdyby se mu či jí dostal do ruky třeba soubor mých fejetonů nebo oblíbená konvička na čaj? Odpovídalo by to tomu, jak se vnímám já sama? Sotva. Každopádně přemýšlíme-li o tom, co po nás zůstává, o dědictví, které zanecháváme, těžko se odpoutat od svých představ, tužeb a vášní. Od toho, jak sami sebe vnímáme v předivu vztahů a vazeb v rámci vlastního života. Někdo po sobě chce zanechat dům, jiný knihu, jiný dítě, které „půjde dál“. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám dojem, že nejvzácnější dědictví se neukládá do trezoru ani do paměti disku, ale do prostoru mezi lidmi. Do způsobu, jak se díváme jeden na druhého.

V evangeliu podle Marka Ježíš vypráví krátké podobenství o člověku, který zaseje semeno do země a pak jde spát. „Ať spí nebo bdí, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.“ Ten příběh mám ráda, protože zní obyčejně, a přitom v sobě skrývá celý vesmír. Země si pamatuje, co do ní bylo vloženo. A růst se děje i bez kontroly, bez dohledu, bez plánů a tabulek. Zrno v temnotě země se stává novým životem. Možná právě tak nějak působí i náš odkaz, vzkaz budoucím, tichý, nenápadný, nesený dál lidmi, o nichž ani nevíme.

V zenové tradici se říká, že pravý mistr nestaví pomník, ale mizí do svých žáků. Jeho přítomnost se rozptýlí, jako když se sůl rozpustí ve vodě, zůstává přítomná, i když už není vidět. Z pohledu ega je to děsivá představa: ztratit jméno, tvar, stopu. Ale z pohledu života je to možná největší naplnění. Nechat, aby to, co jsme pěstovali, žilo dál v jiných. Bez podpisu, bez loga, bez nároku.

V moderním světě jsme často posedlí představou, že po sobě musíme něco zanechat: projekt, kariéru, značku. Ale možná bychom se měli ptát jinak: co nechávám růst v lidech kolem sebe? Co klíčí na základě mých slov, gest, ticha? O co se dělím, co pouštím od sebe dál? Jaký „vnitřní prostor“ po mně zůstane, až se mé jméno v paměti druhých rozplyne? Před časem mi starší žena řekla: „Všechno, co jsem chtěla předat, už jsem snad zasela. Teď se učím nezasahovat do růstu.“ Ta věta ve mně zůstala jako tichá modlitba. Někdy je největším darem to, že dovolíme životu, aby pokračoval bez nás. Stejně jako země, která po setbě prostě dýchá a nechává zrno dělat svou práci. Možná tak nějak vypadá duchovní kontinuita, obraz pro život „po nás, po egu, po já“: ne udržovat, ale propouštět. Ne stavět monument, ale vytvořit prostor, v němž může někdo jiný růst. A tak se dnes ptám: co skrze mě může pokračovat? „Ať spí nebo bdí, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.“ (Mk 4,27) V tom je tajemství dědictví: život jde dál. Díky, že jsme mu důvěřovali.