Omlouvám se za to, co nevím, že jsem udělal

„Mičchámi dukkadam,“ říká mi kamarádka, když se na delší dobu loučíme. „V džinismu máme takový svátek, kdy druhé žádáme o odpuštění za všechno, co jsme jim – ať už vědomě, nebo nevědomě – způsobili.“

„Mičchámi du…?“ zkouším to. „Mičchámi dukkadam,“ přikyvuje.

Je to nečekané loučení, prosba o odpuštění mě překvapuje, nemyslím si, že by mě kamarádka jakkoli zranila, vědomě či nevědomě. A zdá se mi, že ani já jsem jí neublížil. Ale jsou tu ty drobné každodenní věci, drobná nedorozumění, nenaplněná očekávání, malá zranění tady a tamhle… Jsme svobodné bytosti, naše každodenní potřeby a nálady se různí a proměňují, někdy se prolínají více, někdy se spíše míjejí… Jsou to drobné škrábance a odřeniny, takové, jaké člověk získá, když pár dní stráví v přírodě. A to všechno patří k životu, k lesu i ke vztahům.

Když však teď vyslovuji „mičchámi…“, je v tom nesmírná úleva. Jako kdyby se něco pročistilo, všechno nejasné a zmatené zmizelo a zůstalo jen to dobré a dobře míněné. Naše loučení je o to dojemnější.

Džinismus je stará náboženská tradice, která vznikla někdy v šestém století před naším letopočtem, a jedním z jejích pilířů je ahimsá – nenásilí, které se z džinismu posléze rozšířilo do dalších indických tradic. „Mičchámi dukkadam“ je věta, která se používá během každoročního svátku Kšamávání, v Den odpuštění, kdy džinisté odpouští druhým a sami je o odpuštění také žádají. A nežádají jen lidi, ale ve formě modlitby také ostatní formy života, které vědomě či nevědomě zranili. Ahimsá se netýká jen lidských bytostí, ale všeho živého.

Dnes se spojení „mičchámi dukkadam“ rozšířilo i mimo rámec svátku a rituálu, stalo se součástí běžného rozhovoru. A mně připadá jako naprosto vynikající a jednoduchý způsob, jak se odkázat na určitou tradici, jak projevit vnímavost a citlivost a jak požádat o odpuštění, a to i za to, o čem možná ani nevíme, že jsme to způsobili, ale tak či onak to ovlivňuje naše vztahy s lidmi i se vším živým.

Když jsme si nedávno s přáteli povídali o tom, jestli – když se ohlédneme za svým životem – je něco, čeho litujeme nebo co bychom udělali jinak, překvapivě (anebo možná ne tak překvapivě) to nebyla životní rozhodnutí, promarněné příležitosti ani nenaplněné sny. Výhradně šlo o situace a období, ve kterých jsme, z dnešního pohledu, měli druhé více podržet, být s nimi nebo jim dávat více najevo, že tady jsme, zatímco oni procházeli něčím těžkým – rozchody, nemocemi, ztrátami. Z tehdejšího pohledu to často tak jasné nebylo, někdy jsme netušili, co ostatní prožívají, a dozvěděli jsme se to až po letech, jindy jsme úplně neodhadli závažnost situace nebo jsme zkrátka nevěděli, jak druhé podpořit. Zase ta spleť a houští života.

A tak odpuštění a žádost o odpuštění má v životě své nepostradatelné místo. „Mičchámi dukkadam“ pro nás není jen možnost se omluvit a pro druhé příležitost nám odpustit. Je to také pozvání pro ně k tomu, aby i oni sami požádali o odpuštění. My jim tento krok můžeme alespoň trochu ulehčit.