Pojď, duše, dál

Když naslouchám lidem, kteří za mnou přicházejí, deprese je slovo, které vnímám docela často. Vlastně mě to nepřekvapuje, i když na druhé straně slýchám také věty „vy křesťané to máte v životě jednodušší, máte přece Boha, ten vám se vším pomůže“. 

Lidi – ať věřící, nebo ne – mívají „depku“. Někdo ztratil vztah, na jiného doléhá deprimující sucho, které letos zažíváme, a z toho plynoucí následky, další neví, co se životem, protože prostě „všechno stojí za…“. Každý máme jinak nastavený práh toho, co lze ještě unést, co odpovídá našim představám o naplněném a šťastném životě, a co už je moc. Máme různě „naloženo“. Co jeden zvládne, druhého srazí na kolena. Kde se někdo opětovně postaví na nohy sám či sama, tam další potřebuje odbornou pomoc. 

Smutek, vyčerpání, zklamání nebo období, kdy se nám nechce vůbec nic, ještě nemusí znamenat depresi jako nemoc. Ta je hlubokým psychickým stavem, který člověka připraví o sílu, radost, smysl i schopnost vidět budoucnost. „Musíš myslet pozitivně“, případně „musíš se víc modlit“ tady opravdu nestačí, protože jsou úseky životní cesty, kdy člověk zkrátka nemůže dál. 

Od nejstarších dob hledáme útěchu v duchovní rovině a disponujeme propracovanými náboženskými systémy, a přesto neexistuje žádná spolehlivá síla, která by nás všechny uchránila před duševním trápením. Nic takového není. Ani víra není očkováním proti bolesti duše. 

Knihu Kazatel, součást Bible, znají často i lidé, kteří jinak Písmo nečtou. Troufám si říct, že je to svým způsobem jedna z nejdepresivnějších částí celého biblického kánonu. „Marnost nad marnost, všechno je marnost,“ vzkazuje nám autor. Pracujeme, a někdo jiný sklidí výsledek. Snažíme se, ale i tak všechno pomíjí. Hledáme smysl a někdy ho prostě nevidíme – leccos v životě totiž smysl vůbec nedává. A přece je Kazatel podivuhodně nadějný. Ne proto, že by nabídl jednoduché řešení. Spíš dovolí člověku nahlas štkát nad tím, jak život někdy bolí a nemá význam. Toto samo o sobě může být úleva. Nemusíme své trápení přikrášlovat, abychom byli dobrými věřícími. Není třeba před Bohem předstírat, že jsme v pořádku – a zároveň nemusíme ztrácet lidskost a naději. 

Ještě silnější je příběh proroka Eliáše. Po obrovském vypětí se zhroutí. Sedne si pod jalovec a přeje si zemřít. A co udělá Bůh? Nepřijde s přednáškou o smyslu života ani se slovy: „Vzchop se.“ Eliáš dostane najíst a napít. Potom znovu usne. A zase dostane najíst a napít. Až pak se opět vydá na cestu.

Je to možná jeden z nejprostších biblických receptů na chvíle, kdy nás život zastaví: nejdřív se postarat o tělo, potom o duši. Někdy je prvním krokem naděje opravdu jen spánek, jídlo, voda a také odvážný a ochotný člověk, který zůstane nablízku. A někdy je potřeba psycholog, psychiatr nebo jiná odborná pomoc. Ani to není selhání víry. Stejně jako si při zlomené noze necháme pomoci od lékaře, nemusíme svou zlomenou duši léčit pouze silou vůle. Biblická naděje je v tom, že Bůh po nás nechce, abychom všechno unesli. Na chvíli spočinout je potřeba, aby byla síla na další krok. A jestli ten krok teď nedokážeme udělat sami, neznamená to, že jsme prohráli. Jsme lidé, a ne stroje, a dokud se dokážeme „rvát za něhu a válčit s odpuštěním (si)“, jak v jednom svém textu píše hudebník Kuba Čermák, máme naději, že život půjde dál.