Jiný pohled

Už je to pár let, co se díky jedné jazykové aplikaci ve volných chvilkách prokousávám dánštinou. Je to koníček, který v mém okolí asi sotvakdo chápe. Těžko se mi vysvětluje, že afinita k severským zemím a jejich kultuře, Dánsko nevyjímaje, včetně chuti naučit se alespoň základy jazyka místních, ve mně byla, je a zřejmě bude i nadále. Už jako malá jsem měla ráda pohádky Hanse Christiana Andersena, a kdybych měla jmenovat jednu, tak je to Ošklivé káčátko.

Dlouho jsem ten příběh měla zaškatulkovaný jako vyprávění o vizuální odlišnosti, ba doslova jakési ošklivosti. Až posléze jsem se dozvěděla, že Andersen se v něm vypsal ze svých vlastních pocitů a zkušenosti. Už jako dítě byl jiný, vysoce citlivý, prý ne úplně šikovný, a když dospěl, nejenže se vymykal tím, jak ho dokázalo pohltit psaní a jeho vlastní svět, ale vyčníval i vizuálně kvůli své výšce. Celý život se potýkal s pocitem jinakosti, „nezaškatulkovatelnosti“, a proto fakt, že se stal naprosto nezaměnitelným symbolem Dánska, dost možná nejznámějším Dánem, je vlastně trochu paradoxní. Jenže tak už to v životě někdy bývá.

V psychologii se dnes stále více mluví o neurodiverzitě, o tom, že lidské mozky mohou fungovat různými způsoby a že odlišnost nemusí znamenat nedostatek. Je to zkušenost, kterou lidé vlastně učinili už dávno. Bible k tomu říká, že každý člověk je jedinečný a jeho hodnota není dána tím, nakolik se podobá ostatním. V duchovní tradici najdeme mnoho příběhů lidí, kteří se nějakým způsobem vymykali očekáváním okolí. Třeba příběh proroka Samuela, který měl vybrat nového izraelského krále. Když přišel do rodiny Jišaje, viděl jednoho syna za druhým a předpokládal, že právě silný, schopný a navenek působivý muž bude tím pravým. Bůh mu však připomněl důležitou věc: „Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí k srdci.“ A tak se králem stal David, nejmladší syn, který se do té doby toulal na pastvinách se stádem.

Ten dávný příběh v sobě nese moudrost a povzbuzení. Lidé často hodnotí druhé podle toho, jak snadno navazují kontakt, jak dobře rozumějí společenským pravidlům, jak působí nebo jestli zapadají mezi většinu. Jenže lidská hodnota neleží v tom, jak dokonale odpovídáme očekáváním okolí.

Mnoho lidí s autismem zažívá situace, kdy jsou jejich projevy mylně vykládány. Někdo může působit odtažitě, přestože prožívá hluboké city. Jiný nemá rád společenské konvence, ale je mimořádně poctivý, spolehlivý a citlivý k pravdě. Další potřebuje více klidu, předvídatelnosti nebo času na zpracování podnětů. To všechno může okolí vnímat jako „jinakost“, někdy bohužel i jako problém. Biblický příběh o Samuelovi a Davidovi poukazuje k opatrnosti při posuzování druhých a připomíná, že to nejdůležitější nemusí být na první pohled vidět. Schopnosti, talenty, hloubka prožívání i lidská důstojnost se často skrývají pod povrchem. Učit se víc vnímat člověka samotného nám může pomoct objevit něco důležitého. Nejen svět lidí s autismem, ale i vlastní svět. Protože asi každý z nás si přeje být viděn ne podle očekávání druhých, ale podle toho, kým skutečně je. A právě takový pohled bývá začátkem opravdového porozumění.