Ještě tu jsme

Hořící hranice ozařují prostor. Teď navečer také příjemně hřejí. Lidé jen tak prochází kolem anebo se na chvíli zastaví a dívají se do plamenů, tak jako já. Snad nás sem přitahuje zvláštní klid a pokoj. „Nechcete se podívat na moje obrázky?“ Mladý kluk mi ukazuje své akvarely: řeka, lodě, paláce a chrámy. Zdvořile ho odmítám, stejně jako prodejce čaje, který nás obchází s bandaskou. Občas kolem mě projde pes nebo koza navlečená do starého trička nebo párajícího se svetru. Všechno tu působí naprosto přirozeně. Život se navečer shromažďuje kolem ohně. Vlastně se to dost podobá sezení u táboráku. Až na to, že mezi plameny a velkými poleny je občas možné zahlédnout ohořelou nohu nebo odhalující se lebku.

Váránasí trochu připomíná Benátky. Hlavní tepnu města utvářejí gháty, stupňovitá nábřeží s paláci a chrámy, která se táhnou několik kilometrů podél Gangy, na níž se sem a tam čile plaví nejrůznější lodě a loďky. Na břehu se děje všechno – trhy, čajové stánky, stavba nových lodí, proudící turisté, lodě vykládající zboží, děti hrající kriket… A na dvou místech tu nepřetržitě hoří pohřební hranice. Váránasí je pro hinduisty posvátné stejně jako Ganga. Zemřít tady a nechat se zpopelnit je spojeno s představou vysvobození z koloběhu zrození a smrti.

Tělo zesnulého zabalené v pestrobarevném plátně se nejprve smočí v Ganze a pak je spolu s květinami položeno na dřevěnou hranici, kterou zapálí nejbližší příbuzný. Za tři až čtyři hodiny hranice shoří. Zbytky popela a kostí se vhodí do Gangy. Denně tu zpopelní třeba stovku těl.

„Tady už je jedno, kdo je kdo, kdo je bohatý, kdo je chudý,“ vypráví mi Ind sedící vedle mě. „Nic si s sebou nevezmeme, jen svoji karmu.“ Psi odpočívají na vyhřátých místech po vyhaslých hranicích. Kozy kolem ohňů žerou zbytky květinových obětin. Nosí se dřevo na nové hranice. Na nosítku v Ganze omývají další tělo. Rozpačitost, ponurost nebo smutek, které znám z pohřbů u nás, tady úplně chybí. Až mě zaráží, jak dobře mi tady je. Když procházím městem, míjím zapálené hranice několikrát denně. Smrt je tu přirozenou součástí života a pohřeb veřejnou záležitostí. Za pár hodin všechno shoří. Co neshoří, sní koza nebo to pojme Ganga. Takhle nějak bych si představoval svoji smrt.

Jak se tak dívám do hřejivých plamenů, myslím na kamarádku K. Před pár dny umřela. Po pár měsících boje s rakovinou. Nebyla o moc starší než já. Vybavuje se mi zpráva, kterou mi poslala v létě, když už věděla, jak na tom je: „Když plavu, uvědomuju si každý pohyb, každé rozhrnutí vody.“ Poslední dny si na ni často vzpomenu v těch nejvšednějších chvílích a říkám si: „Tenhle okamžik ty už nezažiješ.“ Přivádí mě k životu. Vzpomínám si, jak jsem ji naposledy vezl z nádraží. Měl jsem zpoždění, dlouho na mě čekala. „Užívala jsem si sluníčko, poslouchala Johnnyho Cashe a ptala jsem se, jestli tomu okamžiku něco schází. A zjistila jsem, že nic nechybí, že všechno je tak, jak má být, všechno je v pořádku… Je to vlastně dobrodružství a zábava, sledovat mysl, jak má tendenci vklouzávat do těžkých příběhů,“ vyprávěla tehdy v autě.

Tady u ohně už nic těžkého není. Je tu jen odevzdání, smíření a zároveň jasné vědomí, že jednou tu tohle všechno pro nás najednou nebude. Zítra, nebo možná za čtyřicet let. Kdo to může vědět. Teď tu ale ještě jsme. A pak se jednou třeba u našeho ohně někdo zahřeje.