Opožděný vánoční dárek

Také vám připadá, že v zimě plyne čas trochu jinak, pomaleji? Nemluvím teď o – bohužel dost hektické – době adventu, kterou jsme kvůli honbě za dokonalými Vánocemi proměnili v orgie konzumu. Mluvím o čase potom, když vybuchne poslední novoroční petarda, prázdné lahve od šampusu jsou v kontejneru a před námi se rozprostře nový rok – leden, únor, zima ve své plnosti a tiché kráse. 

Potkávám lidi, kteří tuto dobu tak nějak nemůžou ustát. Světla je málo, třpytivá nádhera Vánoc odklizená, tak co teď? Dlouhé ponuré chladné zimní týdny, zdánlivé bezčasí, kdy je docela těžké vnímat krásu, okamžiky radosti. Jistě ne nadarmo má zrovna únor v indiánském kalendáři jméno „měsíc smrti“. Zimní čas je období, kdy jsme více vystavení sami sobě, svému nitru. To, co je venku, je utlumené, a tak tím víc vystupuje na povrch to, co je uvnitř. Jedna moje kamarádka mi na přelomu roku napsala: „Strávila jsem svátky dvoutýdenní meditací všímavosti a uvědomila jsem si díky tomu, jak moc jsem většinu času nevšímavá! A taky to, že je to tak naprosto v pořádku. Chtěla bych nám všem popřát do nadcházejícího roku, abychom byli laskavější sami k sobě i k druhým.“ 

Laskavost, soucit, milosrdenství, to jsou témata, o kterých píšu a kážu často. O životě vědomém. Všímavost, myslím si, k takovému životu patří. Všímavost zrozená z odhodlání a odvahy být se sebou a přijmout plně to, co zrovna je, co se děje (anebo neděje).

Když píšu tyto řádky, teplota venku padá k nule, v ledovému větru za okny poletují tu vločky sněhu, tu staré suché listy. Je brzké odpoledne, a stejně si už musím přisvítit. Pozoruju těch pár odvážných sýkorek a brhlíků, kteří se v pravidelných intervalech vracejí pro slunečnici na krmítko, lednovému počasí navzdory. Tady doma sálá teplo z kamen a já si s vděčností uvědomuju, jaké požehnání je mít domov, bezpečné místo, útočiště. I díky rozdílné teplotě tady uvnitř a za okny venku tu prožívám pocit bezpečí, oddělení od okolního světa. Mysl mi ovšem paralelně s tím říká, že ta hranice, to oddělení je vlastně jen zdání. Dům, byť fortelně stavěný, je stále svým způsobem křehký. Stejně jako my lidé, příroda, vztahy. Spousta toho stojí a padá s naší pozorností, péčí, laskavostí, sounáležitostí, soucitem. Vánoční doba je za námi. Oslava života, daru světla a naděje. Jak to zařídit, abychom esenci Vánoc udrželi i dál? Vždyť zázrak vánoční doby, slunovratu, jeho podstata se právě dotýká také všímavosti k tomu obyčejnému, soucitu a laskavosti, ty sváteční dny jsou i o tom! 

Zimní čas, dlouhý a náročný, nám dává příležitost rozvinout svou všímavost. Kdo postavil dům, ve kterém žiju? Kdo zasadil stromy za okny a pečoval o ně, aby se uchytily? Kdo vykopal studnu, která dodnes v blízkém parku dává pitnou vodu kolemjdoucím? A lavičky, cesty, záhony, které poskytují ve středu města, kolem mého současného bydliště, oázu? Osudy lidí už dnes neznámé, postavy, které už nepotkám. Ale nic z toho, co mě, nás všechny, obklopuje nejen tady, není samo sebou. Někdo to musel udělat. A je potřeba naší všímavosti a péče, aby to dál přetrvalo i pro ostatní. 

Takováto drobná každodenní všímavost a pozornost je určitou paralelou i pro duchovní život, či chcete-li, pro ukotvení. Nevím, jak vy, ale já si to zimní pomalejší plynutí času a všechno, co s sebou toto období nese, užívám jako takový trochu opožděný, ale pro život podstatný vánoční dárek.