Nick Cave, dlask a buddhovská tkáň

Měl jsem hrát na piano na koncertě Nicka Cavea. Cave už začínal zpívat, zatímco já ještě běžel přes pódium kamsi do zákulisí, abych piano našel. Myslel jsem na to, že jsem nedostal noty a že nevím, kdy a co mám hrát. A myslel jsem také na to, že hrát na piano vlastně stejně neumím ani s notami. Po pár minutách pobíhání jsem piano konečně našel, čekal tam na mě Boris. Boris byl z Německa a měl mi pomáhat. Měl noty, detailní rozpis toho, co kdo z nás kdy má udělat. První píseň byla bez piana. Ukázalo se, že většina mých úkolů spočívala v kontrolování správného překladu textu písní. To umím. Hrát měl hlavně Boris. Napětí vystřídala úleva, radost a obrovská vděčnost.

U snídaně jsem svůj sen vyprávěl Anetě a Jirkovi. „Myslím, že hezky vyjadřuje, kde teď v životě jsem,“ smál jsem se, „a dodává mi naději. Ale kdo je ten Boris?“

Po snídani jsme společně vyrazili do kopců. Během první přestávky ve svahu jsem vytáhl aplikaci, kterou jsem objevil v Indii – Merlin Bird ID. Stačí zapnout mikrofon a aplikace identifikuje ptáky podle jejich zpěvu. Sýkora koňadra, sýkora uhelníček, dlask… „To ses mohl zeptat mě,“ říká Jirka, „jsou tady pořád.“ – „Jak víš, že hawfinch je dlask?“ ptá se Aneta. „Máme je na zahradě taky.“

Procházíme krajinou a vyprávíme si, dlouho jsme se neviděli. Sledujeme siluety káňat a všímáme si prvních kvítek, která koncem března raší z holé země. Podběl, popenec, jaterník, krokusy… „Tohle je podle mě naprosto jedinečné místo,“ usmívá se Jirka, když se usadíme na oblém kopci, ze kterého je rozhled na všechny strany. Na mě zatím padá tíže. Toulat se jarní krajinou v dobré společnosti je úžasné, ale my zároveň hledáme cesty pro poutě, které chystáme v květnu a v září. Místa, kde by se dalo v krajině přespat pod širou oblohou s větší skupinou. Místa, kde by se dala doplnit voda. A ono to celé nějak nevychází. Vhodná místa chybí stejně jako zdroje vody. A vzdálenosti, které bychom potřebovali během každého dne ujít, na mapě prostě rozumně nefungují. 

V duchu se ptám, co to znamená. Máme se vydat úplně jinam? Je tohle tíže, která patří k tomu, když vzniká něco nového? Už nevím. Přetáčíme mapu z jedné strany na druhou, měníme výchozí i koncové body, ale trasa prostě nesedí. Cítím skleslost. Pomalu se vracíme domů.

Jirka zatím nadšeně vypráví o buddhovi. V čínštině prý znak pro buddhu sestává ze dvou částí: člověka a tkalcovského stavu. Řeč není o Buddhovi jako o historické osobě, ale o buddhovské přirozenosti, kterou má každý člověk. V rámci původní čínské taoistické kosmologie se buddha stal jiným termínem pro označení tvořivé tkáně, která stojí na počátku všech věcí, jak ve fyzické, tak mentální rovině. Nebo tak nějak. Trochu se v tom ztrácím. Nicméně obraz živoucí tkáně, které jsme každý nedílnou součástí, stejně jako dlask, krokusy nebo krajina, která nevychází vstříc našim představám, mě fascinují.

Hodinu před soumrakem ještě s Anetou vyrážíme autem, abychom objeli pár míst, ke kterým jsme nedošli. Zastavujeme, rozhlížíme se, znovu jedeme kamsi, kde by podle mapy mohlo něco být. Šeří se. Vidíme čím dál tím míň. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom něco objevili. Na silnici se vyhýbáme srnkám. Je noc, vracíme se zpátky. Když světla zhasnou a motor utichne, zůstáváme ještě dlouho sedět uvnitř auta. Sdílíme svoje pocity zklamání a frustrace. „Myslela jsem si, že to bude daleko snazší,“ říká Aneta. Nemáme nic. Sdílená nespokojenost se ale pozvolna proměňuje v pocit spojení a vlastně také v určitý údiv nad tím, co to má celé znamenat. Je to vlastně tak vzácné – pohybovat se po krajině, nechat se jí vést, hledat a čekat na to, co se samo od sebe vyjeví. A mít trpělivost s tím, že se nevyjeví nic. 

Dál tiše sedíme v autě, ale spolu s námi je tu i neochvějný pocit přítomnosti té živoucí tkáně, silný dojem, že se všechno uspořádává v pravý čas. Učíme se naslouchat, necháváme se ve svých očekáváních a představách proměňovat. A to je pro dnešek daleko důležitější plod naší cesty než nalezená místa a trasy. A zítra? Třeba se nečekaně zjeví Boris… Nebo už je dávno tady?