Duše jara v mýtech

Každá roční doba, alespoň tam, kde se cykly přírody stále ještě střídají, nabízí lidské duši své vlastní poklady. Své příběhy, mýty a svoji poezii. Ze všech ročních období je v tomto ohledu nejmocnější nymfou jaro. Snad je to kontrastem, kdy po zimě, v níž vládne chlad, uzavřenost a nehybnost a již v archetypální rovině symbolizuje spočinutí ve smrti, se na jaře život probouzí, puká, raší, procitá z dlouhého zimního snění, aby se postupně (když máme zrovna to štěstí, že nám klimatická krize hned nespustí prudké léto) rozvinul v symfonii barev, tvarů a vůní, v překypující hymnus bytí. Není divu, že s jarem je v tradičních mytologiích a kosmologiích spojena řada božstev a příběhů. A v mýtech se zrcadlí archetypální aspekty cesty životem. 

Na jaře se vrací z podsvětí dívka Persefona-Kora, aby se znovu shledala se svou matkou, bohyní země Demeter. Z jejich šťastného opětovného setkání se raduje v záplavě květů celá příroda. Kora se navrací ze soumračné říše, kam ji unesl zdejší vládce Hádes. Její návrat je výsledkem dohody mezi bohyní země, vládcem bohů Diem a samotným Hádem, který svou manželku vždy na jaře propouští. Jungovská psychologie tento mýtus vykládá jako individuační příběh, v němž Kora (dívka) symbolizující nezralé ženství i nevinnost duše musí sestoupit do potemnělé říše nevědomí, aby se zde setkala se svými stíny, vytěsněnými a nevědomými aspekty duše, aby se z ní následně mohla stát královna podsvětí – tedy zralá duše, která prošla individuací. Proto musela být vyrvána z náruče matky, vysvobodit se z kleští mateřského komplexu, aby se v této iniciaci plně rozvinulo její lidství. K matce se vrací zralá žena. Tento motiv ovšem hlubinu mýtu rozhodně nevyčerpává.  

Každoroční návrat Persefony na zem symbolizuje rovněž přirozené cykly psychického života – období sestupu do nevědomí (krize, introspekce, temná noc duše) střídající období světla a obnovy. Tento slavný mýtus dobře odráží i psychoterapeutický proces: duševní integraci předchází sestup do sféry podsvětí. To pohřbené a vytěsněné v duši musí být konfrontováno, vědomě zpracováno, zasvěceno v temnotách, aby mohl život znovu rozkvést ve světle. Je úchvatné, když uvážíme, že o vegetačních cyklech života můžeme přemýšlet v souvislosti s naší duší. Příroda a duše jsou nerozdělitelné. 

„Někdy nejlépe pečujeme o duši, když se podvolíme kráse, poezii a poznání.“

Mýtus o Persefoně patří v evropské mytologii k takzvaným vegetačním mýtům, k mýtům o obnově života. Obdobné motivy nalezneme také v mýtu o Dionýsovi, v egyptském mýtu o Osiridovi nebo v severském mýtu o Baldrovi. A rovněž křesťanské mysterium smrti a vzkříšení Ježíše Krista lze číst na pozadí tohoto kosmického příběhu jara. Duše jara je dramatická, ostatně jako nestálé a proměnlivé jarní počasí, v němž se slévají síly ohně a vody, slunečního svitu i deště, zatímco země voní jako matka. „Duben je nejkrutější měsíc“, napsal básník T. S. Eliot ve své Pustině, která moderní formou zpracovává vegetační mýty, a podtrhl tak i násilný aspekt jarního procitání.