Mystik Šimon

Opakovaně dostávám otázku, jak jsem se dostala k duchovní službě a proč právě v Církvi československé husitské. Nebylo to jedno velké obrácení ani hlas, který bych slyšela zavolat z nebe. Spíš souhra okolností. Setkání s lidmi, kteří mě něčím oslovili. Tu někdo vyslovil větu, která ve mně dlouho doznívala. Jindy mě zaujal příběh nebo kniha. Jedno rozhodnutí postupně vedlo k druhému a dnes, když se ohlédnu zpátky, vidím, že vlastně pořád kráčím cestou, na níž hraje velkou roli citlivost k životním okolnostem a s tím spojený a vlastně nekončící proces poznávání.

Pamatuju si, jak jsem si během studií na teologické fakultě koupila knihu Mystik a učitel František Drtikol od Karla Funka. Četla jsem ji s velkým zaujetím – svědectví člověka, který niterně hledal Boha, a i teď ji mám v knihovně na očích. Tehdy na škole jsem o knize téměř neměla s kým mluvit. Nemohla. Výjimkou byl můj učitel a přítel, farář Zdeněk Krušina. Nebál se dialogu s duchovními tradicemi Východu a věděl, že naslouchání jiným cestám ještě neznamená ohrožení nebo ztrátu vlastní identity. Co mě dodnes mrzí, i když už se o četbě a inspiraci mluvit nezdráhám, je, že jména jako František Drtikol, manželé Tomášovi nebo třeba Květoslav Minařík v církevním prostředí mnohdy vzbuzují spíš rozpaky. Byli to totiž, očima mnohých, ezoterici!

To slovo vnímáme různě. Jsou lidé, kteří se zajímají o meditaci, jógu nebo různé duchovní směry, ale nehledají žádnou magii, spíše klid a smysl. Snaží se utišit existenciální úzkost, zacelit stará zranění, odpustit anebo najít pevný bod ve světě, který se mění rychleji, než jsme schopni unést. Psychoterapeuti dobře vědí, že za podobným hledáním často stojí velmi lidská potřeba bezpečí, přijetí a vnitřní celistvosti. Což je vlastně i cesta, kterou učil Kristus. Možná právě proto mi připadá škoda, když se mezi křesťanstvím a tím, čemu říkáme ezoterika, vede válka nálepek. Mnohem zajímavější je totiž položit si jinou otázku. Co vlastně od spirituality čekáme? Chceme se stát lepšími lidmi? Získat nějakou výhodu? Toužíme po hlubším vztahu k životu? Po metodě, která nám zajistí kontrolu nad vším, co je jiné a děsí nás?

Vybavuje se mi novozákonní příběh o Šimonu Mágovi z knihy Skutků. Byl to člověk, který uměl zapůsobit, měl, řeklo by se, určité mimořádné schopnosti. Pak potkal apoštoly a viděl, že vkládáním rukou předávají lidem požehnání a lidi se tím mění. Šimona nenapadlo nic jiného, než že nabídl peníze a chtěl si tuhle moc koupit. Naivní nápad! Charisma, moudrost, oduševnělost se sotva dá koupit. Příběh vede k zamyšlení, proč chceme získat duchovní život jako určitou dovednost. Chceme se naučit správnou techniku a přitáhnout si pozitivní energii, abychom měli život více pod kontrolou? Tohle pokušení existuje i uvnitř náboženství. I modlitba se může stát technikou a víra obchodem. A Bůh prostředkem k dosažení vlastních cílů.

Poučení z biblického příběhu je jednoduché – Ducha, energii, nelze vlastnit. Je to dar, který člověka proměňuje. Neslibuje větší moc nad životem, ale učí nás unést nejistotu, přijmout vlastní zranitelnost, žít pravdivěji. Osobně jsem vděčná za všechny knihy, lidi i otázky, které mě formovaly. Ať si o nich církev myslí cokoli a jakkoli nesou „ezo“ nálepku, nemám potřebu nic rozdělovat na správné a nesprávné. Mnohem důležitější je pro mě otázka: učím se více důvěřovat a méně kontrolovat, vlastnit? Příběh Šimona Mága ponouká k hledání odpovědi každého, kdo se vydává na jakoukoli duchovní cestu.