Máš popel ve vlasech

Tak takhle to začíná, pomyslím si, když se bezradně rozhlížíme po krajině za táborem. Je divné světlo. Matné, pastelové. Jenže slunce je vysoko a je teprve odpoledne. „Ale krávy jsou zatím v klidu, zvířata to prý poznají, když se něco blíží,“ říká někdo. Krávy se dál v poklidu pasou. Je silně cítit kouř. A hlavně z nebe padá popel. Všichni ho máme ve vlasech. A spolu s popelem padají i ploché, asi centimetrové ohořelé úlomky dřeva. 

Vrací se Carlos. Šel se podívat do nejbližší vesnice, aby zjistil, co se děje. „To sem jen vítr zavál kouř,“ uklidňuje nás. „Na benzince sice téměř není nic vidět, ale všichni dál popíjejí kávu. Volal jsem na sto dvanáctku. Řekl jsem jim, kolik je tady dětí. Tuhle oblast zatím neplánují evakuovat. Kdyžtak dají vědět.“ Náš hlavní úkol je teď tedy nešířit paniku mezi dětmi. Mezinárodní kurz, který tu připravujeme, se měl původně odehrávat nadivoko v horách. Kvůli hrozbě požárů se ale musel pár dní před začátkem přesunout. Tak jsme skončili v táboře spolu s dvěma sty dětmi. Před dvěma dny byl tábor bezpečným místem: od nejbližšího požáru ho dělilo sto kilometrů. „Děti budou večer nacvičovat evakuaci, tak bychom si to s nimi mohli taky zkusit,“ doplňuje Carlos.

Připravujeme seznam věcí, které by si všichni měli nachystat do evakuačního zavazadla. Spacák, telefon, vodu, léky… Mezitím studujeme mapy. Od nejbližších požárů nás dělí čtyřicet kilometrů a horský hřeben. Sledujeme, kterým směrem má foukat vítr. Nevypadá to dobře. Vysvětlujeme situaci skupině. Vzduch je pořád horší a horší, někteří si nasazují roušky.

„Sbal si věci, za dvacet minut vyrážíme,“ dostávám po večeři pokyn. „Jaký věci? To je vtip?“ – „Ne, budeme se evakuovat.“ – „Jako ten nácvik?“ – „Ne, všechny nás odvezou.“ Na sto dvanáctce změnili názor. Před chvílí volali Carlosovi. Chvíli zvažuji, jestli čajový servis a knížka básní, které jsem si koupil v Madridu, patří do nejnutnějšího zavazadla… Místo toho si za poslední kovová eura kupuji dvě Fanty z automatu. Přijde mi to trochu jako táborová hra, trochu jako film. Jenže ono není. Jsem rád, že děti odvezou. Odjezd se protahuje. Stihnu i sprchu. Informace se mění, balíme všechno. Dál čekáme. Dělíme skupinu do menších skupin pro případ, že bychom se museli cestou rozdělit. Začínám být unavený. Před půlnocí nastupujeme do jednoho z autobusů.

Autobus se vleče. Provoz směrem z hor je hustý. Každou chvíli míjíme blikající modrá světla. Ve vesnicích u silnice postávají lidé. Zase ty bezradné pohledy. „Právě touhle oblastí prý putoval Don Quijote,“ říká Carlos. „Letos už shořela šestkrát větší plocha než ve stejnou dobu loni, a to je teprve červenec,“ doplňuje. Ke statistice osmdesáti tisíc evakuovaných dnes přidáváme našich třicet.

V jednu ráno autobus zastavuje na velkém parkovišti v Talaveře. Je tu celá řada dalších autobusů. Hloučky lidí s batohy. Dlouhé fronty. Policie. Armáda. Zdravotníci. Už nic neřídíme. Ale dá se tu dýchat. Vedou nás obrovskou halou. Z výstaviště je teď evakuační centrum. Nekonečné řady kovových paland. Jsou tu hlavně staří lidé, často se svými psy nebo kočkami, někteří i se zdravotnickými přístroji. Nám přidělí místo venku na trávníku pod širou oblohou. Roztahujeme na zem plachty a spacáky. Tady déšť nehrozí.

Přicházejí dobrovolníci. Nabízejí nám vodu. Ptají se, odkud jsme přijeli a kde jsou děti. Děti odvezli někam dál nebo rozvezli domů. Tábor pro ně skončil. My zítra pokračujeme do Madridu. „Tak ten dům kdyžtak shoří, no,“ říká jedna starší paní, „ale nemám pořádně nic na sebe, nestihla jsem si nic sbalit.“ Přicházejí další dobrovolníci s teplými bagetami s jamónem.

Když se ráno probudím, první, co vidím, je fronta na snídani. Kafe je tu prý mnohem lepší než u nás v táboře. Na konci fronty zahlédnu velkou ceduli Veterinario. Myslím na báseň Nikity Gill. Letos se mi často vrací a teď dostává nový rozměr: „Svět je v plamenech, ale všichni, které miluji, dělají krásné věci / a pokoušejí se dát životu smysl. / Vím, že nemusím věřit všemu, / ale v tohle věřím.“ Pak se zařadím do fronty na churros s horkou čokoládou.