Vědomí sebe

Stále si živě pamatuju, jak jsem si v dospívání musela poradit s mnoha situacemi, které ovlivnily moje sebevědomí. Tedy spíš ho značně nahlodaly. Začalo to už v dětství. Upřímně jsem odpovídala na otázku, čím chci jednou být. „Filozofka!“ měla jsem jasno. „Chachá,“ přišla vzápětí odpověď doprovázená poučením, že „to přece není žádná pořádná práce“. Dneska chápu, že tehdejší socialistické prostředí povoláním, která zaváněla disentem, moc nefandilo. Později, ve dvanácti letech, když jsem už mluvila anglicky, německy a zčásti i francouzsky, jsem „musela mít zase něco extra… takhle tě nikdo nebude chtít, budeš moc chytrá“. Stejně „mě nikdo nechtěl“, protože jsem byla tu moc, tam zas málo. Naučila jsem se být vůči druhým opatrnější. Sama sebe jsem ještě hodně dlouho viděla jejich očima. Měřítkem vlastní hodnoty pro mě z dnešního pohledu až příliš dlouho byli druzí. Jejich pohledy, slova, reakce. Jenže takové měřítko má jednu zásadní nevýhodu: neustále se mění. A když svou hodnotu stavíme na hodnocení druhých, jsme jak loďky na rozbouřeném moři, každá vlna nás unáší jiným směrem.

Dnes bych svému tehdejšímu mladšímu a méně zkušenému já poradila něco jednoduchého. Hlasy zvenčí klidně vnímej, ale nedávej jim větší váhu, než jakou ve skutečnosti mají. Nejsou poslední autoritou nad tvým životem. Vedle nich totiž existuje ještě jeden hlas, který je možná tichý a nenápadný – hlas vlastního nitra. A právě tam začíná skutečné sebevědomí. Uvědomění si sebe sama. 

Být si vědoma sebe sama. Vědět, kdo jsem. Rozumět svým silným stránkám i slabostem. Poznávat své potřeby, hodnoty a hranice. Vědět, co mi dává smysl a kam chci směřovat. Učit se to, učit se o sobě, poznávat se v měnících se kulisách a okolnostech života.

Sebevědomí jistě nevzniká přes noc. Neroste z pochval ani z počtu „lajků“ na sociálních sítích. Rodí se pomalu, z poctivého setkávání se sebou. Z odvahy přiznat si své nedokonalosti, a přitom se kvůli nim neodsoudit. Z ochoty přijmout, že naše hodnota není odměnou za výkon ani za bezchybný vzhled. Z vědomí, že není povinnost líbit se druhým. 

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že poznávání sebe vlastně nikdy nekončí. Jsme jako mozaika, do níž život postupně přidává další a další kamínky. Některé jsou barevné a radostné, jiné tmavší a méně líbivé. Přesto mají své místo. Bez nich by náš jedinečný obraz nebyl úplný.

Český psychiatr a hagioterapeut Prokop Remeš často připomíná, že člověk rozumí svému životu prostřednictvím spirituálních, biblických příběhů. Nejsou vzdáleným náboženským vyprávěním, ale zrcadlem současné lidské zkušenosti. Když čteme o odvaze, strachu, vině, naději nebo proměně biblických postav, nepoznáváme jen je, ale dozvídáme se i něco o sobě. V kontextu těchto úvah mi jeden biblický příběh přišel na mysl – a sice ten o nočním rozhovoru Ježíše s Nikodémem. Nikodém přichází ve tmě. S otázkami po znovuzrození, s nejistotou a touhou porozumět něčemu, co přesahuje jeho dosavadní zkušenost. Nepřichází jako člověk, který všechno ví, ale jako člověk, který hledá. Třeba právě sám sebe, hlubší smysl života, své místo ve světě, kotvu. Obrození. Což úzce souvisí i s vědomím sebe samého. 

Sebevědomí je cesta. Od cizích očekávání k vlastnímu porozumění. Od neustálého porovnávání se k přijetí. Od strachu, jestli jsme dost, k poznání, že naše hodnota tu byla dávno předtím, než ji kdokoli stihl ohodnotit. Každý tu máme své místo, ale ne proto, že si ho musíme zasloužit a líbit se, ale proto, že jsme jedineční. Stojí za to tuto jedinečnost celý život objevovat a učit se o ní, o sobě, stejně jako o druhých a o světě.