Nic nechybí

Naštípal jsem dřevo a pak se usadil v zahradním křesle. Tělo se do něj příjemně zabořilo. Jen pohled dál klouzal po zahradě. Zatím byla ještě zelená, ale ze stromů už bylo cítit zvláštní odevzdanost a ticho. Jako by naznačovaly, že podzim už je tak nějak tady.

Jak se tělo uvolňovalo a mysl se tišila, objevila se přirozená, prostá radost. Radost z hromady dřeva, z podvečerního světla v korunách borovic, ze svěžího vzduchu i z unavených údů. Prostorná radost, kterou doprovázel laskavý přející pohled na všechno kolem.

Chvíli nato přiletěla na větev v keři vedle mě sýkorka. Seděla tam klidně, téměř bez hnutí. Najednou jsme tu seděli spolu. Ona se svým opeřeným žlutým bříškem, já ve svém propoceném žlutém tričku. Dva zvláštní tvorové, ani jeden důležitější než druhý. Chtělo se mi říct: „Dlouhej den, co?“ Ona by možná souhlasně přikývla. Byla tam se mnou dlouho. Změnila můj pohled na sýkorky.

Najednou jsem myslel na naši spřízněnost: na to, jak jsme každý středem vlastního světa – světa přání, radostí a nejistot – a zároveň součástí téhož života. Můj svět mi obvykle připadá daleko významnější a složitější než svět sýkorky. Ale teď to tak není.

Vybavuje se mi rozhovor se sousedem ornitologem, který tu sleduje počty ptáků. Vyprávěl mi o lejscích, kteří se na naší zahradě dělí se sýkorkami o ptačí budky a na zimu odlétají do Afriky: „Angola, Kongo. Přes Středozemní moře, přes Saharu. Asi šest tisíc kilometrů. Táhnou hlavně ve tmě, za jedinou noc urazí i tři sta kilometrů,“ říkal, zatímco kroužkoval mláďata, a já jsem si zkoušel cestu těch drobných nenápadných ptáků představit.

„Sýkorky to mají jinak než lejsci,“ pokračoval. „Jsou všežravé, takže nemigrují, ale přes zimu jich hodně zahyne. Aby se počty udržely, snášejí jedenáct až dvanáct vajec, někdy i dvakrát do roka. Lejskům těch vajec stačí šest nebo sedm.“

Dál si ji prohlížím. Nemá to jednoduché. Podle souseda je šance, že se dožije jara, menší než padesát procent. Pravděpodobnost, že tu na jaře nebudu já coby příslušník živočišného druhu homo, je asi jen desetina procenta. Dá se tedy počítat s tím, že budu přes zimu plnit krmítko. I pro tuto sýkorku.

Zničehonic se vznesla a zmizela v houští. Záře, která se držela v korunách, je mezitím pryč. Jasné obrysy se vytrácejí. V lese se šeří. A mně se vybavuje báseň Chandry Candiani:

Pro les jsem malý lístek,
až už tu nebudu,
ani si toho nevšimne,
tak jako na podzim
všechno opadá a nic nechybí.