Nestaneš-li se oceánem

„Myslím, že to má co dělat s konečností,“ říkám Diegovi, když mu v zahradě vyprávím, že se nemohu rozhodnout, jestli se zúčastnit tříměsíčního meditačního retreatu. Ten je v řadě buddhistických škol pravidelnou součástí ročního cyklu. Již Buddhovi první žáci v Indii trávili intenzivní meditační praxí tříměsíční období dešťů. Co taky jiného dělat? Na Západě tyto retreaty v různých školách začínají v říjnu nebo třeba v lednu.

Tři měsíce, to je dost času. A jakkoli se představa dlouhé doby meditace, ticha a klidu může zdát lákavá, člověk zároveň tuší, že by se během ní mohl potkat i s tím, čemu se běžně vyhýbá. A stojí to vlastně za to? Vždyť se dá udělat tolik jiných věcí. Co to člověku vlastně přinese?

„Tříměsíční retreat není prostředek. Je to radost. Je to život,“ píše Thich Nhat Hanh. Jeho věta mě hodně oslovila. Uvědomil jsem si, jak často moje mysl uvažuje v kategoriích užitečnosti, efektivity, přínosu… hlavně z toho něco získat. Možná ale tříměsíční retreat nemusí přinést vůbec nic. Může to být čas, kdy člověk jen je, jen žije. A to je obrovská věc, dovolit si jen tak být, nechávat život takový, jaký je.

Lákavá představa. Zároveň něčím znepokojivá. Když jenom tak jsme, najednou je jasněji vidět, jak je život prchavý, jak okamžik za okamžikem plyne a pomíjí. Jsme koneční. Možná právě to nás odvádí od přítomnosti. Říkám si, že možná právě tohle by mohl být dobrý důvod, proč tři měsíce jenom být. Pustit všechno, čím se obvykle snažím chránit před základní nezajištěností. A místo toho se vystavit životu v jeho pomíjivosti, kráse, konečnosti, hrůze…

Diego se mi trochu směje, jako kdybych právě objevil Ameriku. A taky že ano. „Chögyam Trungpa vždycky říkal: mám pro vás špatnou a dobrou zprávu. Ta špatná je, že letíme volným pádem povětřím. Ta dobrá je, že tu není země,“ komentuje Diego moje úvahy. Marně se snažíme něčeho zachytit. Připadá mi to jako velmi výstižný obraz naší základní situace. Pak se mi vybaví jiný obraz. Vyprávím Diegovi o Leonardu Cohenovi. Když mu bylo kolem šedesáti, téměř na pět let se uchýlil do zenového centra Mount Baldy. Jeho báseň Dobrá rada někomu, jako jsem já končí verši: nestaneš-li se oceánem, budeš trpět mořskou nemocí, den co den.

Povídáme si o oceánu. Co to znamená stát se oceánem? Možná přijmout a obejmout ty nejrůznější výkyvy, kolísání, změny, nejistoty, které život přináší? Nesnažit se mezi ně a sebe stavět loďku, která nás před nimi nikdy nemůže úplně uchránit? To je ještě pořád málo. Stát se jedno s oceánem...

Nakonec zůstáváme sedět v tichu pod stromem. Nikdo nikam nepadá. Jen oceán, jen povětří, jen život. Tady se strach může začít rozpouštět. A kdo ví, jak je to s tou konečností. Je bdělé vědomí prosté já, oceán bez loďky, konečné, nebo nekonečné?

Jen další loďka.