Denní snění jako brána k sobě

Přesměrování pozornosti od aktuálně probíhajících fyzických nebo mentálních úkolů k vnitřním podnětům a představám se nejčastěji projevuje ve formě obrazů v mysli, kdy si znovu vybavujeme minulé události a vzpomínky nebo si naopak konstruujeme možné budoucí situace. Tyto představy mohou být také zaměřeny na vnitřní monology – ať už se sebou samými, nebo s imaginárními osobami. Často se v nich odrážejí nenaplněná přání.

Denní snění je přirozenou součástí našeho vědomí a sebeuvědomování. Nejde o patologický jev, ale o běžný a rozšířený psychický proces napříč všemi věkovými i společenskými skupinami. Nejčastěji se objevuje v situacích, které nevyžadují vysokou míru pozornosti – například při odpočinku nebo nudě. Lidé tento stav označují různými výrazy – od formálnějších, jako je usebrání či zasnění, až po hovorovější, jako je „koukání do blba“.

Denní snění a noční sen

Většina z nás denní sny zažívá, ale moc o nich nemluvíme – buď se za ně stydíme, nebo je považujeme za příliš intimní. Jejich prostřednictvím si plníme svá přání. Ta, která si nechceme připustit ani během denního snění, skrytě pronikají do snů nočních. 

Obsahy denních snů si většinou uvědomujeme, ovšem ne vždy. Mnohdy je vůbec nepostřehneme, ačkoli se třeba projeví ve změně naší nálady, ve zvýšené úzkosti či v proměně tělesného prožívaní. To proto, že jsme zahlceni vnějšími vjemy a informacemi, ale i proto, že tyto obsahy z nejrůznějších důvodů nesmí přijít do vědomí, a tedy jsou z vědomého prožívání vyloučeny vnitřním zákazem, cenzurou. Sny určitého charakteru skrýváme i sami před sebou. 

Negativní aspekty denního snění
Denní snění nemusí být jen pozitivní. Jako problematické se uvádějí zejména dva faktory. Zaprvé tato aktivita odvádí naši pozornost, takže se pak méně soustředíme na úkoly, na kterých právě pracujeme. Zadruhé se prokázala přímá souvislost mezi denním sněním a špatnou náladou. To může být spojeno s obsahy denního snění. Jak už bylo řečeno, jedná se nejčastěji o představy týkající se neuspokojených přání. Jde například o touhu po úspěchu, a tedy o obavy z neúspěchu, o pocity viny, o strach ze sexu či z nepřátelských projevů. Dalším možným negativním aspektem je využívání denního snění jako bezpečné náhrady za realitu, práci a vztahy. Stahujeme se do vnitřních fantazijních světů a odkláníme se od života v jeho psychofyzické podobě.

Bezpečný prostor

Zasnění sdílené s terapeutem však může být velmi prospěšné. Potenciálně totiž představuje jedinečný způsob kontaktu s vlastním vnitřním světem. Otevírá prostor pro imaginaci, zpracování psychických konfliktů, potlačených emocí i pro kreativní vhledy. Klient si v těchto chvílích přehrává problematické situace a hledá nová řešení, často bez vědomého úsilí.

Rozdíl mezi zasněním o samotě a sdíleným zasněním s terapeutem je zásadní. Právě přítomnost druhého člověka umožňuje prožít fantazie i emoce v bezpečném vztahu, což může vést k emočně korektivní zkušenosti. Denní snění se tak stane prostředkem růstu a změny.

Když klient sdílí své vnitřní obrazy a sny, svědčí to často o prohlubující se důvěře ve vztahu s terapeutem. Zároveň se tím rozvíjí schopnost symbolizace – tedy převádění nevědomých obsahů do vědomé, obrazové či slovní podoby

Terapeutická atmosféra 

Psychoterapeutická pracovna působí zvnějšku jako řada jiných pracoven a kanceláří. Je zde stůl, židle, křesla, pohovka, obrazy. Přesto zde nábytek a jiné objekty získávají jinou důležitost, na rozdíl od věcí u zubaře či právníka. Co se skrývá za faktem, že terapeutická místnost nabývá pro klienta význam, často tak velký, že si své dojmy vybaví ještě po letech?

Člověk, muž nebo žena, který se rozhodl pro psychoanalýzu či psychoanalytickou psychoterapii, si lehne, uvolní se a zaujme pozici, která je mu nejpohodlnější. Terapeut sedí za ním či z boku v příjemném křesle. Z větší části mluví pacient a terapeut je pozorný a tichý posluchač. Zdá se, že zde není nic, co by mělo stimulovat snění, představivost. Přesto tuto neobvyklou situaci nelze přirovnat k ničemu, na co jsme zvyklí.

Co tyto okamžiky, které v pracovně při takovémto uspořádání vzniknou, odlišuje od běžného prostředí, je psychologická atmosféra otevírající dveře k unikátní emoční zkušenosti. Je to atmosféra mezi klientem a terapeutem, která přechází od střízlivé faktické denní situace ke stavu podobnému zasnění. 

Mezi vnější realitou a vnitřní představivostí

Mluvit s někým, aniž bychom se na něj dívali? Pacient psychoterapeuta nevidí. Znamená to tedy, že mluví, jako by byl v místnosti sám? Ne tak docela. Klient mluví k terapeutovi, ale zároveň před ním a také sám k sobě. Vede řeč, která se odehrává v přítomnosti druhého, ale bez jeho přímé vizuální účasti. Může to znít zvláštně, ale tento proces plně pochopíme a psychologicky oceníme teprve tehdy, když si uvědomíme, co pro klienta znamená, že terapeut je přítomný – a přitom neviditelný.

Psychologicky nahlíženo se analytická terapeutická situace pohybuje na pomezí fantazie a reality. Klient přichází z ulice se všemi jejími zvuky a hlasy a pomalu se noří do atmosféry, v níž vnější svět ustupuje do pozadí. Uslyší spíše hlasy svých vnitřních postav, vzpomínek, zážitků, impulzů a myšlenek. Je sám sebou – ale jinak, než jak se obvykle prezentuje navenek. Stává se více tím, kým skutečně je, nikoli jen obrazem, který ukazuje okolí.

Terapeut je sice konkrétní osoba, ale v terapeutickém procesu zároveň nabývá role, která přesahuje jeho individuální identitu. Stává se rámcem, do nějž klient promítá známé psychické obrazy – nejčastěji představy o vlastní rodině a dalších významných dospělých z minulosti.

Klíčovou kvalitou analytické terapeutické situace je napětí mezi střízlivostí a fantazií, mezi každodenní skutečností a vnitřní představivostí, psychickou realitou. Tato dynamika je ještě zesílena tím, že klient často vnímá terapeuta nejen jako konkrétní osobu, ale – protože ho fyzicky nevidí – i jako symbolickou figuru, zástupce prostoru mezi skutečností a nevědomou fantazií.

Podpora zasnění v terapeutickém procesu

Klientovu schopnost zasnění – tedy ponoření se do hlubších vrstev vědomí – záměrně podporujeme různými způsoby. V psychoanalytické psychoterapii klient leží na terapeutické pohovce a je vybízen k tomu, aby volně hovořil o všem, co se mu právě vybaví – můžou přijít myšlenky, vzpomínky, představy, fantazie i denní snění, naprosto cokoli. Povzbuzujeme ho, aby svá vnitřní hnutí dával do slov, aniž by je musel hodnotit nebo logicky třídit. Díky poloze vleže a zúženému zornému poli se pozornost obrací dovnitř zcela přirozeně.

Opakovaně se ukazuje, že zmíněné vnitřní výjevy nejsou nahodilé ani nesmyslné, ale často představují důležité odkazy k osobním tématům a hlubším obsahům psychiky. Tímto nestrukturovaným vyprávěním obcházíme běžnou, vůlí řízenou pozornost, tak typickou pro každodenní i pracovní život, a získáváme přístup k hlubším vrstvám prožívání. Uspořádání a povaha vnitřního psychického prostoru, do něhož klient proniká, často stojí v pozadí potíží, s nimiž do terapie přišel – ať už jde o úzkosti, problémy ve vztazích, fobie, nebo jiné symptomy. Každý lidský příběh je jako pavučina vnitřních struktur a přesvědčení – vědomých i těch ukrytých v nevědomí.

Návrat k sobě

Dát průchod volnému vyprávění, asociativní uvolněnosti, potažmo nezaměřené pozornosti nemusí byt jednoduché, notabene před druhým člověkem! Obzvláště u lidí, u nichž taková volnost nebyla a není podporována a v jejichž životě má hodnotu jen výkon a řešení viditelných problémů. Dochází u nich postupně k emoční, imaginativní a asociativní plochosti. Poté, co klient stručně vysvětlí svůj problém, například prohlásí: „Řekněte mi, co mám dělat!“ S nevyřčeným dovětkem: „Já to udělám a půjdu.“ Požadavek je pochopitelný, tušíme ovšem, že takto jednoduché to není a klient bude muset opustit chápání sebe jako stroje, který lze rychle mechanicky opravit. Denní sny, zejména pokud jsou snadno přístupné vědomému náhledu, mohou klienta vést k většímu sebeuvědomění a sebepřijetí. 

V pracovně sní oba

Méně vědomě zaměřený stav a uvolněnost, která se také nazývá volně zaměřená pozornost, pěstujeme jako psychoterapeuti v analytických formách psychoterapie záměrně rovněž u sebe. Nasloucháním a nořením se do slov, slovních spojení, vět, zvuků, pocitů a nálad také u terapeuta nastává „zasnění“. Zasnění do prožitku klienta, do atmosféry terapeutické hodiny, potažmo do klientova životního příběhu. V průběhu takové hodiny oba polo-sníme. Výsledkem bývá postupná rekapitulace, opravování, nové porozumění a vhled do bílých skvrn klientova života. Bílými skvrnami myslíme všechno to, čemu klient ve svém příběhu nerozumí, co nevidí. 

Snění doposud ne-sněného

Jiným druhem snění v psychoterapii je něco, co bychom mohli nazvat rozšiřováním obzorů. Často se trápíme, protože máme pocit, že jisté situace a možnosti jsou pro nás nepředstavitelné, ačkoli na ně tajně myslíme, sníme o nich. Terapie do značné míry uvolňuje vnitřní kapacitu ke snění, odvahu a představivost. Velkou část terapeutického procesu zabírá odstraňování překážek, uvolňování strnulých představ, přesvědčení a nefunkčních obranných mechanismů. 

Odstranění vnitřních bloků uvolňuje schopnost volně mluvit a představovat si. Postupně si dovolujeme hovořit a snít o věcech, které byly doposud ne-sněné. Každý cíl a jeho možné dosažení začíná nejprve přáním a sněním, tedy představou o splnění tohoto přání. Ne všechna naše přání jsou reálná, ale řada z nich ano. Rozšiřováním intrapsychických obzorů si připravujeme půdu pro jejich možnou realizaci.

Začátek a konec

Proč lidé do našich pracoven přicházejí? Jejich problémy přerostly únosnou míru, oni doufají v úlevu a přejí si žít lépe, kvalitněji. Sní také o tom, k čemu by terapie měla být – krátká, dlouhá, zadarmo, placená – a jaký by měl být psychoterapeut – muž, žena, povídavý, mlčenlivý. Zkrátka a dobře, snění o osobní psychoterapii začíná již dlouho předtím, než se v pracovně sejdeme. Všechna očekávání je třeba vynést na světlo, prohovořit, snažit se porozumět jim tak, abychom je mohli začlenit do terapeutického kontextu a reality života. Takto vytvořené prostředí s vyjasněnými možnostmi a hranicemi se teprve může stát místem, kde se dá společně snít. 

Snění a vzpomínání často pokračují i dlouho poté, co sama terapie skončí. Klienti si v duchu znovu přehrávají, co během sezení řekli nebo neřekli, jak na to reagoval terapeut – a jak by asi reagoval, kdyby zazněla jiná slova. Představují si alternativní verze rozhovoru, hledají odpovědi na nevyřčené otázky. Psychoterapie tak v tomto smyslu nekončí odchodem z ordinace – proměňuje se v trvalý vnitřní dialog.

Doprovodné obrazy: Vladimír Véla