Online archiv

Někdy kolem sebe stavíme nedobytné zdi a pak se cítíme opuštění, jindy si naopak neumíme dostatečně vymezit svůj prostor. Jak se znovu dobře propojit s lidmi, se sebou i se světem?

Co je v terapeutických komunitách nejdůležitější? Otevřená komunikace a demokratické principy, pravidla a sociální učení, nebo základní víra ve schopnost člověka změnit svůj život k lepšímu? Psychoterapeutka JOHANA RŮŽKOVÁ stručně mapuje historické souvislosti i současná filozofická východiska těchto specifických společenství.

Zdravotnické profese nikdo moc nepřipravuje na to, jak se vypořádat s přívalem lidského utrpení, emočními nároky pacientů a tlakem na výkonnost. Schopnost empatie ztrácejí už medici na škole. Podle psychoanalytika DAVIDA HOLUBA, který vyučuje lékařskou psychoterapii, mohou pomoci balintovské skupiny.

Pojetí supervizí je řada. Představujeme reflektující rozvojovou supervizi, která je jedním z partnerských nástrojů pro situační stabilizaci a celoživotní rozvoj lidí a lidských skupin v pracovních souvislostech. Oproti dalším nástrojům, jako je třeba koučování, metodické vedení či budování týmového ducha, se supervize výsostně zaměřuje na reflexi pracovních vztahů, cílů a procesů.

Pesso Boyden psychomotorická terapie (PBSP) je psychoterapeutická metoda určená ke zmírňování vlivu negativních emočně vztahových zkušeností z dětství na život v dospělosti. Jejími objeviteli jsou Albert Pesso (1929–2016) a Diane Boyden Pesso (1929–2016), americký manželský pár někdejších výrazových tanečníků a choreografů. V pohybovém vyjadřování emocí nalezli principy, na jejichž základě vyvinuli originální způsob léčení vývojových deficitů a traumat. Následující text je ukázkou z připravované knihy přibližující tento způsob psychoterapeutické práce širší veřejnosti. Ukázka zběžně nastiňuje několik základních pojmů metody.

Novodobé terapeutické komunity, které u nás fungují po roce 1989, mají za sebou přes třicet let růstu a změn. Jaké jsou vývojové trendy těchto pobytových léčebných služeb?

Kam se mohou obrátit ženy, které chtějí své osobní zkušenosti sdílet v čistě ženském kolektivu a cítit se uvolněně? Vhodnou terapeutickou možností jsou ženské kruhy.

To, zda budeme přirozeně věřit v dobré konce a v dobré lidi, se rozhoduje v prvních letech našeho života. Ne všichni máme stejnou startovní pozici a také v dospělosti procházíme zraňujícími zkušenostmi, které nás znejišťují. Bezpečné terapeutické prostředí je místo, kde můžeme důvěru v sebe a ve svět znovu budovat.

Psychoterapeut a klient se setkávají ve vesmíru důvěry, která je pro léčebný proces zásadní. Dynamický prostor vzájemného vztahu je životodárný a podle psychologa a terapeuta PAVLA NEPUSTILA má tři podoby: bezpečí, porozumění a lásku.

V psychoterapii se často držíme názoru, že pomoci lze jen tomu, kdo si o to řekne a projeví náležitou motivovanost. Je to opravdu tak jednoduché? Jak přistupovat ke klientům, kteří podporu potřebují, ale nedokážou o ni „správně“ požádat?

Proč je důležité říct si o pomoc a jakou roli hraje v léčebném procesu nevědomí? Psychoanalytik a jungiánský analytik JAN ŠIKL se zamýšlí nad různými aspekty důvěry v terapii, nad významem raných vazeb i možností zraněné vztahy uzdravit.

O takzvaném únavovém syndromu se kvůli pandemii začalo více mluvit. Odhaduje se, že až padesát procent pacientů s dlouhým covidem může mít klinickou verzi této nemoci. Neexistuje přitom účinná léčba ani veřejný zájem. Jak se tito lidé cítí a jak jim může pomoct psychoterapie?