Panoptikon úzkosti

Úzkost není jen pocit, chvilková nervozita nebo neklid. Je to celkový stav bdělosti, jakýsi vnitřní dohledový režim, který se zapíná nejen v krizových chvílích, ale často i v každodenním životě. A právě v tom je ta tíha – úzkost nemusí být nutně hlasitá, ale bývá stálá. Jako tichý strážce, který nás nikdy nespouští z očí. 

Představme si, že v sobě nosíme panoptikon – architektonický koncept navržený Jeremym Benthamem pro věznice a další instituce, kde má být zajištěn stálý dohled. Uprostřed budovy s kruhovým půdorysem stojí pozorovací věž, odkud lze dohlížet na všechny cely. Ačkoli vězni nevidí, zda jsou právě sledováni, přítomnost této možnosti stačí – začnou se hlídat sami. Vědomí, že je možná právě teď někdo sleduje, funguje jako efektivní nástroj kontroly.

Úzký tunel obav

Francouzský filozof Michel Foucault vnímal panoptikon jako metaforu moderní moci – moc už není uplatňována násilně zvenčí, ale přebíráme ji sami. Sami se sledujeme, kontrolujeme a káráme. A přesně tímto způsobem funguje i úzkost. Je to hlas v hlavě, který šeptá: Co když něco přehlédneš? Co když se něco stane? Co když něco pokazíš? Tělo i mysl se přepínají do stavu neustálé pohotovosti. Drobné podněty se mění v hrozby. Úzkost stahuje pozornost z celku na detail, z barevného obrazu světa na úzký tunel obav. Vnímáme fragmenty, signály, varování. Svět se zúží na problém. Foucault si všímal, jak se v historii proměňovalo uplatňování moci – od viditelného násilí na těle k neviditelné, jemné kontrole mysli. Úzkost zvládá obojí: tělo napíná, mysl unavuje.

Panoptikon jako princip organizace moci v moderní společnosti už není jen budova – je to způsob myšlení. Lidé se „hlídají“ sami, aniž by bylo nutné přímé vnější násilí. Filozof Gilles Deleuze později upozorňoval, že už nežijeme v „disciplinární“ společnosti, nýbrž ve společnosti „kontrolní“. Fyzické zdi škol, továren nebo věznic jsou nahrazovány jemnějšími formami regulace – algoritmy, statistikami, očekáváními. 

V tomto světě je všechno měřitelné, analyzovatelné a předvídatelné. A tím spíš se cítíme sledováni – i když nikdo nestojí přímo za námi. Masmédia, reality shows a dnes hlavně sociální sítě tento princip posilují. Jsme objektem sledování – nebo spíš sledovanými, kteří zároveň sami sledují. Zábava se stává formou dohledu a dohled způsobem, jak být „viděn“. Jak říká Deleuze: forma dohledu už není ohraničená zdí, ale modulací chování. 

Metafora panoptikonu se tedy silně promítá i do světa masmédií a jejich vlivu na lidskou psychiku. Média otevřela veřejnosti bezprecedentní možnost nahlížet do životů ostatních – ať už jde o novináře, veřejně známé osobnosti nebo účastníky reality shows. Sledujeme je z bezpečné vzdálenosti, z pohodlí vlastního domova, ale právě tato pozice diváka není tak pasivní, jak by se mohlo zdát. Masmédia přetvářejí původní model disciplinární společnosti v něco nového – společnost sledování a spektáklu.