Cirkus zvědavosti

V psychoterapeutickém vztahu je zvědavost zásadní součástí „držení prostoru“ (holding space), schopnosti být s klientem bez tlaku na výsledek, bez předčasného hodnocení nebo interpretace. Terapeutova zvědavost nevyjadřuje jen touhu vědět, co se děje, ale hluboký zájem o klientovu zkušenost tak, jak ji on sám prožívá. Americký psycholog Carl Rogers hovořil o „podmínkách růstu“, konkrétně bezpodmínečném pozitivním přijetí, empatii a kongruenci. Zvědavost je tak neustále implicitně přítomná. Nemůžeme být empatičtí, pokud nejsme ochotní (a schopní) skutečně se o druhého člověka zajímat, a to aniž bychom mu podsouvali své vlastní významy. O zvědavosti tak můžeme uvažovat jako o vnitřním postoji terapeuta.

Zvědavost jako etický postoj

Kolega Jan Roubal zmiňuje, že na terapii nebo supervizi se zaměřuje na impulz k pohybu, který by chtěly vykonávat jeho ruce. Chtěly by spíš uhlazovat a opečovávat, nebo načechrávat a otevírat? V případě uhlazování může jít o podporu, naslouchání a stabilizování přítomné křehkosti a zranitelnosti. U načechrávání o následování zvědavosti – u klienta vnímáme jistotu a pevnost, z nichž může následně profitovat. V takovém pomyslném fenomenologickém přístupu je zvědavost základem zkoumání přítomného okamžiku. Nejde o otázku „proč“, která často odvádí k racionalizacím a interpretacím, ale „jak“, „co“, „kde to cítíme“. Zvídavé zkoumání může vést k zakotvení a kontaktu. Umožňuje zpomalit, zviditelnit jemné nuance zkušenosti a pracovat s nimi. 

Na psychoterapii bychom pak mohli nahlížet optikou, již ve svém výroku vyjadřuje Marcel Proust: „Skutečná cesta objevování nespočívá v hledání nových krajin, ale v získání nového pohledu.“ Právě zvědavost, která nerozkopává, ale citlivě prohlubuje, může společně s empatií, blízkostí a přítomností pomáhat klientům, kteří do terapie přišli s bolestí, již dlouhodobě prožívali v osamění. Často šlo o emoce, které dříve nebyly vyslyšeny nebo přijaty – ať už okolím, nebo člověkem samým. V terapii dochází k zásadnímu obratu, protože bolest může být sdílena v prostoru, kde je bezpečno, není potřeba se přetvařovat ani chránit. Terapeut v bolesti zůstává. Nic neodmítá, neuhýbá, neděsí se. Tato zkušenost přijetí a společného nahlédnutí utrpení má často hluboký léčivý účinek.

Zvědavost se stává hybatelem změny. Není výsadou terapeuta. Jedním z cílů terapie může být právě podpora klientovy zvědavosti na sebe sama, na vlastní vzorce, tělesné reakce, emoce či vnitřní dialog. Tam, kde je místo pro zvědavost, mizí prostor pro soudy. Místo: „Proč jsem zase selhal?“ přichází: „Co se to ve mně děje, když...?“ Tento posun je často klíčem ke změně, nikoli skrze tlak na výkon, ale skrze porozumění. Zároveň může být příhodné si uvědomit, že porozumění není žádné „šťouchání“, „dloubání“ ani bodání. Intruzivní necitlivé vyzvídání může bezpečí a důvěru naopak narušit. Rozdíl mezi terapeutickým zájmem a invazivním dotazováním tkví v intenci a postoji. Bezpečná zvědavost je trpělivá a přijímá i klientovo „nechci o tom mluvit“. Není jen kognitivní funkcí, ale i etickým postojem. V psychoterapii představuje most mezi nevěděním a porozuměním, mezi defenzivní strukturou a flexibilitou. V době, kdy je svět zahlcen odpověďmi, může být právě zvědavost onou uzdravující otázkou, která klienta vede zpět k sobě.