Co nás příroda učí o odpočinku a obnově

Když zpomalím a zastavím se nad tématem spánku a snění, vybaví se mi jedna přednáška ze Světového kongresu psychoterapie (World Congress for Psychotherapy), který proběhl v létě ve Vídni. Profesor Mark Solms je jihoafrický psychoanalytik a neuropsycholog, mezinárodně uznávaný za průlomový výzkum mechanismů mozku v době snění a také za to, že jako první propojil psychoanalýzu se současnou neurovědou. Na přednášce mluvil o snícím mozku a snící mysli. Ukázal na rozdíl mezi subjektivní zkušeností snění (bohaté příběhy, emoce a významy, které se během spánku rozvíjejí) a základními nervovými mechanismy, jež tyto zážitky vytvářejí. Jeho výzkum odhalil, že snění není vázáno jen na fázi REM, jak se dříve věřilo, ale může se objevovat i v jiných fázích spánku. Klíčovou roli při vzniku snů hrají mozkové oblasti spojené s motivací a emocemi (zejména dopaminergní systém odměny). Jinými slovy, „snící mozek“ je fyziologický mechanismus, zatímco „snící mysl“ je prožívaná, pocítěná a smysluplná zkušenost těchto snů. Solmsova práce naznačuje, že k plnému porozumění snům potřebujeme oba pohledy: neurovědecký i psychologický (subjektivní). Když ve zpomalení setrvám a myšlenku neuropsychologického výzkumu mozku pošlu po pomyslné řece, tak se zjeví obraz zimy a spícího medvěda. Co by nám z hlediska spánku a snění mohl tento obraz přinést?

Každý rok, když se dny zkracují a noci prodlužují, velká část přírody zpomaluje. Stromy shazují listy a stojí obnažené ve sněhu. Ve sněhu, který nás možná zebe, ale který také pro přírodu zadržuje tolik důležitou vodu. Zvířata se stahují do nor, brlohů či hnízd a šetří energii zimním spánkem. I řeky jsou jakoby pomalejší, zatížené ledem. Na první pohled se může zdát, že zima je obdobím smrti, nehybnosti. Ale pod tímto tichým povrchem život nezaniká, jen odpočívá a připravuje se na jaro.

My lidé se však tomuto rytmu často vzpíráme. Naše společnosti, zejména v průmyslově a kapitalisticky orientovaných kulturách, nás tlačí k neustálé produktivitě, k neustálé aktivitě a k neúnavnému postupu vpřed. Jenže naše těla a mysli nejsou stroje. I my jsme biologické bytosti, hluboce propojené s přírodními cykly, a i my potřebujeme období zpomalení, odpočinku, svůj vlastní druh „zimního spánku“, i přestože by se díky světlu, modrému, žlutému nebo červenému, mohlo zdát, že to tak nemusí být.

Co nás zimní spánek – hibernace – učí o psychologii, duševní pohodě a odolnosti? Co by se stalo, kdybychom místo odporu přijali zimní pozvání ke zpomalení a dopřáli si skutečný odpočinek? Co bychom se mohli naučit od medvěda v jeskyni, stromu bez listů či půdy ležící ladem? A jak by nám tato sezonní moudrost mohla dát naději v časech, kdy se cítíme bez energie nebo prázdní? 

Hibernace v přírodě

V biologii je hibernace fascinující strategií přežití. Medvědi, netopýři, ježci a mnozí další živočichové zpomalují svůj metabolismus a žijí z nasbíraných zásob energie během chladných měsíců. Stromy shazují listy ne proto, že by selhaly, ale jako důmyslný akt ochrany a šetření zdrojů. Semena odpočívají pod zmrzlou zemí a čekají, dokud nepřijdou vhodné podmínky k vyklíčení. Spojuje je princip adaptace. Život není nepřetržitý vzestup; je cyklický. Růst a rozkvět nemohou nastat bez období ústupu, klidu a obnovy. Zimní nečinnost není ztracený čas, je to nezbytná fáze životního cyklu. My lidé sice nehibernujeme doslova, ale i my prožíváme podobné výkyvy energie a potřeb. Naše nálady, motivace i tělesné funkce jsou ovlivněny ročními obdobími, světlem a cirkadiánními rytmy, potažmo menstruačním cyklem. Zima často přináší únavu, zamyšlení nebo touhu po odpočinku. A přesto tyto přirozené impulzy často vnímáme negativně, jako lenost, slabost, či dokonce nemoc. Možná skutečný problém není v tom, že v zimě zpomalujeme, ale v tom, že zpomalit odmítáme.