Pozvánka na pískoviště

Dřevěná krabice s pískem ve mně dlouho vzbuzovala odpor a hrůzu. „Co bych s ní – proboha – dělala? Hrát si na písku? Jen tak? A ještě před terapeutem? S nějakými figurkami?“ běželo mi hlavou pokaždé, když jsem kolem ní procházela a usedala do klientského křesla.

Představa takto neefektivní a zdánlivě zbytečné práce pro mě byla doslova děsivá. A také trapná. Nepatřičná. V mém věku? Za ty peníze? Prostě nic pro mě. Ale později jsem sebrala odvahu – a sandplay se na několik sezení stala inspirativní cestou, jak se dostat k nevědomým obsahům a lépe se v terapii poznat. Od té doby uběhlo několik let. Je ze mě psychoterapeutka – a pískoviště dnes používám i s klienty. Stále znovu mě fascinuje, jak významně dokáže tato zdánlivě nevinná hra oslovit nejhlubší vrstvy osobnosti – a někdy je nenápadně, ale radikálně proměnit. Stejně jako mě fascinuje, jak silný odpor v lidech dokáže vzbudit. Podobně jako kdysi já, i oni si sednou co nejdál, a když jen naznačím, že je to také možnost... s díky odmítají. „Třeba příště.“ Co to způsobuje? Proč je pro někoho pískoviště tak stresující?

Psychologie jako nástroj marketingu

Dvacáté století bylo přelomové v tom, jak věda začala analyzovat lidskou psychiku. Psychologie a další humanitní disciplíny nám pomohly lépe chápat složitost lidského bytí. Jenže brzy si tyto poznatky osvojily i ekonomické obory. A začaly je používat jinak: ne k sebepoznání, ale k ovlivňování spotřebitele.

Na Maslowovu hierarchii potřeb se zaměřil marketing: pomohla rozčlenit trh a oslovit vědomě i nevědomě různé vrstvy spotřebitelů. Luxusní značky zacílily na touhu po uznání a seberealizaci. Teorie učení zase poskytla základ pro systémy věrnostních odměn, pozitivní asociace a loajalitu.

A algoritmy sociálních sítí? Ty psychologii zužitkovaly do posledního detailu. Využívají operantní podmiňování: odměny (například lajky nebo nový obsah) přicházejí nepravidelně, což podporuje návykové chování. Efekt potvrzení zajišťuje, že víc vidíme to, s čím souzníme. Přednost mají příspěvky nové, emočně nabité. A FOMO – strach, že o něco přijdeme – nás udržuje neustále online.

Kultura výkonu unavuje

Z člověka se stal především konzument. Žije v prostředí, kde se stále měří, co přinesl, jak rostl, jak si vede. Tlak na výkon – „pracuj, abys mohl mít...“. Tlak na růst – „ještě nejsi dost, máš na víc...“. Tlak na produktivitu – „ostatní jsou dál...“.