Genderové role v psychoterapii

Rád bych nastínil vztah psychoterapie a genderu, a to v kontextu zkušeností nás terapeutů a terapeutek i naší klientely. Nemám odpovědi na všechny otázky, ale pokusím se podat upřímnou výpověď o tom, jak se s tímto tématem potýkám z pozice psychoterapeuta, kterému je blízké feministické myšlení a zároveň intenzivně pracuje s genderově a sexuálně rozmanitou klientelou. 

To není normální

Psychoterapeuti měli na začátku vzniku oboru tendenci stavět se do role „neutrálního pozorovatele“, který byl navíc vyzbrojen objektivní teorií popisující psychologickou realitu osoby přicházející si pro pomoc. Dnes bychom se asi shodli, že něčeho takového nelze dosáhnout. Všichni máme velké množství prekonceptů, se kterými do terapeutické situace, ať už na straně terapeuta, nebo klienta, přicházíme. Součástí odpovědné práce je podle mě snaha tyto představy přivádět do vědomí a reflektovat, přičemž hořkou realitou života je, že se jich pravděpodobně nelze nikdy zcela zbavit.

Feministické myšlení zdůrazňuje, že k těmto vnitřním nastavením patří zkušenosti vycházející z naší pozice ve společnosti. V ideálním světě bychom si všichni byli rovni ve smyslu, že bychom dostali podporu, kterou potřebujeme, dosáhli bychom na příležitosti k růstu a bylo by s námi jednáno laskavě a férově. Skutečný svět nám ale „háže klacky pod nohy“ podle toho, jak moc se vzdalujeme představě toho, co je normální. Část z nás je vyčleňována a jiné skupiny jsou zase privilegovány.

Když se na kategorii „normálního“, se kterou se často setkáváme například v rodičovském zvolání „Buď normální!“, podíváme blíže, zjistíme, že je spojena s pojmy jako zdravý, úspěšný, nadějný, zapadající, přizpůsobivý. Náplň těchto pojmů však není univerzálně platná – je silně závislá na kontextu, ve kterém vyrůstáme, na zkušenostech naší rodiny, na naší sociální vrstvě, etniku, náboženství a samozřejmě společensko-politickém systému. V rámci těchto úrovní pak probíhají různé formy vychovávání nebo uzdravování, které nás mají směrovat k domněle přijatelnějším formám existence. Nutno poznamenat, že není fér se na tyto „normalizační“ snahy dívat jako na něco čistě negativního, v mnoha oblastech nám pomáhají vyrovnat se se životem, dávají směr a zajišťují skupinovou soudržnost. Skoro všichni do větší nebo menší míry chceme zapadat, protože víme, že to přináší úlevu, uznání ostatních a společnou řeč.