Naslouchat přírodě ve věku strojů

Jednoho prosluněného odpoledne jsem se ocitl uprostřed lesa. Vzduch byl prosycen vůní vlhkého listí a tichým bzučením neviditelných hmyzích křídel. Zamýšlel jsem se, jestli jsem přišel, abych unikl, nebo abych naslouchal... Svět za hranicí lesa byl plný algoritmů a upozornění, symfonie naléhavosti. Zde však plynul čas jinak.

Když jsem kráčel, představil jsem si pod svýma nohama síť mykorhizních vláken spojující strom se stromem, tiše si předávající cukry, vodu a varování. Dub, který ucítí sucho, může sdílet své zásoby s mladším semenáčkem. Padlý strom v okamžiku smrti nakrmí život kolem sebe. Žádné příkazy, žádný centrální server. Jen živá inteligence, prastará a tichá. V éře AI riskujeme, že zapomeneme, že příroda přemýšlí mnohem déle, než my programujeme. Její jazyk není binární, ale sezonní. Její logika není rychlost, ale rovnováha.

Umělá inteligence v současnosti ovládá titulky, think tanky i rozhovory u večeře. Obdivujeme algoritmy, které dokážou diagnostikovat nemoc, skládat hudbu nebo vést rozhovor. Přesto při našem okouzlení těmito „křemíkovými výboji“ riskujeme, že přehlédneme starší, tišší a možná i hlubší zdroj moudrosti – inteligenci přírody. Zároveň se podle vědců z Massachusetts Institute of Technology vystavujeme riziku, že spoléhání se na ChatGPT a podobné modely může oslabovat zapojení našeho mozku, zhoršovat paměť a odebírat pocit autorství. Při opakovaném užívání může vznikat „kognitivní dluh“, kdy nadměrné soustředění se na AI snižuje neuronální, jazykový a behaviorální výkon, jakmile je tento nástroj odebrán. 

Inteligence propojených systémů

Představa, že inteligence není omezena jen na lidský či zvířecí mozek, má delší historii, než bychom si mysleli. Zřejmě každému se vybaví jméno Charlese Darwina, který věnoval pozornost nejen zvířatům, ale i rostlinám. Popsal, jak kořeny reagují na své prostředí, téměř jako by měly vlastní centra rozhodování. Spekuloval, že špička kořene rostliny funguje „jako mozek jednoho z nižších živočichů“, iniciuje reakce a koordinuje růst. Radikální myšlenkou tak bylo, že rostlina může „vědět“ něco o svém světě, aniž by měla neurony.

O více než sto let později posunul Stefano Mancuso, průkopník rostlinné neurobiologie, Darwinovu intuici ještě dál. Jeho výzkum ukazuje, že rostliny vnímají a zpracovávají informace pomocí složitých signálních systémů a činí rozhodnutí ohledně růstu, obrany a spolupráce. Tvrdí, že inteligence nemusí být centralizovaná, liána nemusí „myslet“ v mozku, aby si zvolila nejlepší směr k slunečnímu světlu. Současně Monica Gagliano provedla experimenty dokazující, že rostliny se mohou učit asociací podobně jako Pavlovovi psi. Její práce naznačuje, že paměť, učení a adaptace mohou být rozšířenými schopnostmi samotného života, nikoli vzácnými dary tvorů s nervovou soustavou.