Feministická psychoterapie je pro všechny

Tento článek vznikl jako společný text dvou lidí, kteří se potkali při založení online skupiny Feminismus v psychoterapii. Přinášíme různé životní zkušenosti, profesní cesty i terapeutické přístupy, ale spojuje nás zájem o uplatňování feministických hodnot v psychoterapii. Článek jsme psali dialogicky – každý z nás samostatně zpracoval svou část, zároveň jsme se navzájem četli, reflektovali a ladili výsledný tvar tak, aby zůstal věrný jak našim individuálním hlasům, tak sdílenému étosu. Volba osobního tónu vychází z feministické tradice, která chápe subjektivitu a zkušenost jako legitimní zdroj poznání.

Je třeba uvést hned na začátku, že psychoterapie je sama o sobě privilegium. V současnosti je tato péče přístupná jen úzké části společnosti – lidem, kteří mají dostatek peněz, volného času, ale také kulturní kapitál, díky němuž vůbec vědí, že taková pomoc existuje a jak ji vyhledat, a jsou schopni překonat stigma, které se s využitím této možnosti pojí. Celé skupiny lidí zůstávají mimo tento dosah – ať už kvůli chudobě, sociálnímu vyloučení, jazykové bariéře nebo prostě proto, že jejich bolest nikdo nikdy nepojmenoval jako něco, co si zaslouží péči. Pokud máme na srdci hodnoty feminismu, dostupnost péče je jednou z nich.

Příběh Kiky Vlčkové

Vrátím se v myšlenkách na začátek roku 2017. Byla jsem doktorandka ve společenských vědách a nastupovala do PCA psychoterapeutického výcviku. Za pár měsíců jsem se měla vdávat, o rok později jsem čekala první dítě. Mnohem víc než těhotenství mě ale tehdy zajímala moje univerzitní práce (aby ne, v současné individualizované společnosti je poměr přípravy na profesi a na rodičovství velmi nevyvážený), především kvalitativní výzkum toho, jak lidé chápou a prožívají různé oblasti života. Bavila mě práce s rozhovory, interpretacemi, sociálním kontextem i vlastní subjektivitou. V té době se navíc do metodologie promítal důraz na reflexi vlastních pozic výzkumníka – představa naprosté objektivity důvěryhodnost výzkumu spíše shazovala. Právě tyto hodnoty jsem si přenesla i do psychoterapie.

Nakonec mě přece jen zaujalo i těhotenství – ve chvíli, kdy se do něj promítly moje původní zájmy. Studium těhotenství, porodů a kojení mi přineslo vhled nejen do jejich fyziologie, ale hlavně do sociálních souvislostí. Přestože jsem žena a považuji se za feministku dlouho, o tomto světě jsem nevěděla skoro nic. Často slýchám od žen i angažovaných mužů, že se do této situace nedokázali vžít, dokud ji sami nezakusili – a že zpětně litují, že více nepodpořili své blízké. To ukazuje limity empatie, které mohou vyplývat nejen z odlišné zkušenosti, ale i z nedostatku informací – a ten se dá zájmem a učením částečně překlenout.

Pandemický rok 2020 se blížil ke konci a já jsem se ocitla na prahu nového těhotenství i počátku vlastní terapeutické praxe. V té době jsem si také začala všímat, že profesní zájem o mateřství bývá vnímán jako přízemní nebo nedostatečně intelektuální. Já jej chápala jako důsledek prožívání intenzivní osobní zkušenosti a limitované příležitosti věnovat těmto tématům pozornost.

Jako čerstvá matka jsem se v prvních dvou letech setkávala s mateřským prožíváním nejen osobně, ale i profesně – například v tématech porodních traumat a poporodních depresí. Před začátkem individuální terapeutické práce jsem si proto kladla otázku, jak dokážu dlouhodobě pomáhat lidem zvládat stavy, které jsou často důsledkem systémových problémů. A jak se vyrovnat s tím, že psychoterapie sice přináší úlevu, ale zároveň může podporovat konformitu a tlumit odpor vůči strukturálnímu násilí. Útočiště jsem s těmito otázkami našla v oboru feministické psychoterapie.