Péče o narušené vztahy

Posledních šest let se intenzivně věnuji přírodě – přírodě v terapii, terapii v přírodě, psychoterapii ve vnějším prostředí, ekopsychoterapii, zkrátka různým kontextům a klientským skupinám, v nichž příroda sehrává roli. Postupem času mě samotného začalo překvapovat, jak moc může k danému tématu přispět feminismus. 

Ekofeminismus lze pojímat jako filozofický a sociální směr, který propojuje feministickou teorii s ekologií. Poukazuje na to, že útlak žen a ničení životního prostředí jsou vzájemně propojené problémy vycházející z patriarchálního a kapitalistického systému. Kritizuje hierarchické struktury, které podporují nadvládu člověka nad přírodou a mužů nad ženami. Zároveň hledá alternativní, udržitelnější způsoby soužití lidí s přírodním prostředím.

Ekofeminismus používá kritickou teorii k podpoře respektu k přírodě a její ochrany namísto ovládání a kontroly. Uznává kontinuitu mezi lidmi a přírodou namísto dichotomických vztahů subjekt/objekt, které vytvářejí problém diskontinuity. Někteří autoři dokonce odmítají používat slovo příroda, protože z živého světa činí objekt namísto subjektu.

Environmentální výzkum v psychologii tak může postrádat dostatečný teoretický základ, jenž by zabránil pokračování tradičních neetických vztahů s přírodou, které akceptují „přírodní“ vědy. Tradiční přístupy mají své kořeny v redukcionistickém paradigmatu a nesplňují kritéria pro moderní environmentalismus, který je holistický, sociální a zahrnuje pohled kmenových či domorodých společností.

Historie a vývoj ekofeminismu

Kořeny ekofeminismu sahají do sedmdesátých let 20. století, kdy se začal rozvíjet v souvislosti se sílícím feministickým hnutím a environmentálním aktivismem. Mezi průkopnice tohoto směru patří Françoise d'Eaubonne, která ve své knize Le Féminisme ou la mort (Feminismus, nebo smrt) poukázala na propojení mezi patriarchátem a devastací přírody. Od té doby se ekofeminismus rozčlenil do různých proudů. Někteří ekofeministé kladou důraz na spirituální spojitost žen s přírodou, zatímco jiní se zaměřují na materiální a sociopolitické aspekty vztahu mezi ekologií a genderovou rovnoprávností.

Současné ekofeministické myšlenky reagují na naléhavé globální výzvy, jako je klimatická krize, úbytek biodiverzity, znečištění prostředí či nespravedlivé rozdělení zdrojů. Ekofeminismus zdůrazňuje, že při hledání řešení klimatických změn je nutné brát v potaz genderové aspekty a nerovnosti. Například vzdělávání a emancipace žen má prokazatelný dopad na zmírnění klimatické krize – studie ukazují, že posílení postavení žen vede ke snižování emisí a efektivnějším environmentálním politikám. Země s vyšším zastoupením žen v rozhodovacích pozicích mají v průměru nižší emise CO₂ a častěji ratifikují mezinárodní ekologické úmluvy, což potvrzuje význam genderové rovnosti pro ochranu životního prostředí. Některé studie v ekofeminismu také poukazují na to, že ženy (zejména na globálním Jihu) bývají neúměrně zasaženy environmentálními problémy, ať už jde o změnu klimatu, nedostatek vody či konflikty ohledně půdy, zároveň však právě ženy často stojí v čele komunitních iniciativ na ochranu přírody. I proto ekofeminismus volá po klimatické spravedlnosti, která zohlední specifické dopady na různé skupiny lidí a zapojí je do řešení.

Mapovat bychom mohli rozličné směry, třeba ekofeminismus v kulturním kontextu, který zdůrazňuje jedinečné spojení žen s přírodou (například skrze mateřství a péči), nebo ekofeminismus v kontextu materialismu, analyzující ekonomické a sociální kořeny ničení přírody a útlaku žen, zejména v kapitalistických a neoliberálních systémech. Potažmo bychom se mohli zaměřit na ekofeminismus a spiritualitu hledající inspiraci v předkřesťanských či domorodých náboženstvích a holistických pohledech na svět.